Okamžiky věčnosti

Češi a svět

Někteří lidé si ztěžují, že časy jsou zlé, že doba je špatná a že lidé se k sobě chovají stále hůř, že jsou uzavření a že každý se stará jen sám o sebe. Já si ale myslím, že to není úplně pravda, protože z části záleží i na tom, mezi jakými lidmi se pohybujete. Je naopak mnoho zemí, kde jsou zase lidé až příliš otevření, až příliš srdeční, co by zase mohlo být pro nás nepříjemné, možná až dotěrné. Každá kultura je jiná. U nás vládne kombinace tradiční kombinace opatrné zdrželivosti, racionalismu, vypočítavosti a závisti, k čemuž se dnes přidává i "blbá nálada" a silný ateismus nebo materialismus. Každá kultura a společnost to má jinak, což tvoří mentalitu tamních obyvatel.

Jaké je převládající myšlení, hodnotová orientace, úroveň vzdělání, jaké jsou zvyky a tradice - taková je mentalita. V každém případě bych řekl, že si lidé často nerozumí ne v důsledku rozdílnosti povah a myšlení, jak se často říká, ale spíše pro nedostatek dobré vůle a ochotě naslouchat... Procestoval jsem poměrně hodně zemí, ale všude jsou lidé dobří i zlí. Někteří mají velmi podobnou mentalitu, jiní velmi rozdílnou, ale když mají dobrou vůli, dokážou se všichni domluvit. Někteří se přou, jestli vůbec existuje něco jako národní mentalita a jestli je možné takto zevšeobecňovat. Možná, že ne. Samozřejmě jde jen o mé čistě subjektivní a osobní pocity a dojmy. Možná nejsou vůbec reálné.

Jak nás vidí cizinci a jací jsou oni?

Například moji přátelé z Chorvatska (kam rád jezdím) říkají, že u nás je to samý intelektuál, že jsme chladní a že neprožíváme emoce. Můj učitel angličtiny - (Američan) zase říkal, že se u nás cítí velmi fajn, protože se cítí svobodný, kdežto u nich vládne polopolicejní a puritánský režim a se řeší u nich i věci a pitomosti, která u nás nikdo neřeší. Říkal mi, že si je vědom toho, že zvl. mladí Američané jsou velmi namyšlení, že si o sobě myslí, že když je jejich země nejdůležitější na světě, že i oni jsou kingové. A že se vůbec nediví tomu, že velká část zbytku světa Ameriku nenávidí. Říkal, že se za to stydí.

Co se mu naopak nelíbí u nás je to, že prý nejednáme přímo, že jsme příliš skromní a držíme se zpátky. Všímá si i toho, že když mluvíme, nedáváme do našeho projevu žádné emoce a vystupujeme prý nudně a monotónně - což mě docela pobavilo. Moje ruská kamarádka zase říká, že se jí na nás nelíbí jediná věc a to je, že jsme vypočítaví, že nám chybí vstřícnost, přátelskost a pohostinnost - což prý absolutně nemůže pochopit.

Často jezdím i do Rakouska a řekl bych, že mentalita tamních lidí je velmi podobná té naší. Možná je to tím, že je tu stále cítit naše společná historie a tak rakouský němec je úplně něco jiného, než "němec pravý", který má k nám již trochu dále. Dokonce bych řekl, že Rakušáci jsou ještě více konzervativní, než my a díky tomu jsou pevněji svázaní s tradicemi. Možná je to ale tím, že jim chybí zkušenost života v totalitním režimu. Nemyslím si ale, že je to na škodu. Spíše mám pocit, že je to jejich přednost. A i když nám to něco dalo, jim to neublížilo a mají ještě to, co my jsme ztratili. Co to je, těžko říct. Asi je to i pocit národní hrdosti a spokojenosti, protože "blbá nálada" tu není tak výrazná. To se týká ale tak trochu i Polska. V tom je asi největší rozdíl.

Poláci mají sice zkušenost s totalitním režimem, ale jejich velkou výhodou je to, že si udrželi svojí víru, vstřícnost, otevřenost a přátelskost. To, že mají bojovného ducha a nedrží se zpátky, jako Češi. Moji známí z Polska vědí o nás mnohem víc, než my o nich, protože my se zajímáme především o Slovensko (v důsledku toho, že jsme měli společný stát). Zatímco my vnímáme poláky jako pánbíčkáře, šmelináře a jinak o nich nevíme skoro nic, dověděl jsem se od nich, že mnoho poláků (přestože Českou republiku má velmi rádo a dobře ji zná), pokládá Čechy za duchovně degenerovaný národ. V tom si myslím, že je největší rozdíl mezi námi, jinak jsme prakticky stejní. Na druhou stranu jsem získal dojem, že v Polsku je mnoho schizofrenních lidí, kteří něco jiného říkají a něco jiného dělají. Ale nedělají z toho vědu. I když my Češi známe dnes poláky už velmi málo, mám pocit, že intelektuálně jsme si mnohem blíže, než se Slováky. Jsme na velmi podobné úrovni. Jen oni jsou lidovější a pohostinnější (podobně jako rusové), zatímco my jsme hodně ovlivnění konzumním životem a držíme si poněkud větší odstup.

Myslím si, že můžu dobře posoudit i lidi na Slovensku, protože i tam často jezdím. Slováci jsou dost rozdělení - úplně jiní lidé žijí na západě, na moravském pomezí a jiní na východě, která má blíže k bývalé Podkarpatské Rusi. Jiní žijí na severu a jiní na jihu. Celkově nám jsou Slováci velmi podobní, což může být i důsledek naší společné minulosti. Víme toto o sobě skutečně velmi mnoho (alespoň pokud se týká pamětníků) - a aby ne, když jsme spolu žili přes 70 let a nemáme ani jazykovou barieru. Přesto je ale jasně znát, že nejsme jeden národ a že "čechoslovakismus" byl uměle vytvářen. Že k sobě nepatříme a že není žádný důvod, proč by měl existovat nějaký československý národ. (Ostatně důvody vzniku Československa byly spíše strategické, účelové a šlo o manželství z rozumu, nikoliv z lásky, jak o tom někteří obrozenečtí buditelé snili).

Ve skutečnosti se naše historie před rokem 1918 výrazně liší. Zatímco naše je spojená s Německým kulturním prostředím, Slovensko bylo součástí Maďarska a v podstatě do národního obrození žádnou vlastní svébytnost, kulturu a identitu nemělo. A až do vzniku Československa bylo pro Čechy jen neznámou, zaostalou a bezvýznamnou krajinou, kde se sice mluví podobným jazykem, ale kde lišky dávají dobrou noc. Slováci mají podobné komplexy malého národa - jako my. Mají ale větší pocit národní hrdosti, jsou emotivnější a jednají více přímočaře a narovinu. Více ctí tradice a nejsou takoví ateisté a racionalisté, jako my.

Pokud se týká Německa, mentalitu tamních lidí tak důvěrně neznám. Vím o nich ale, že němci nás Čechy znají velmi dobře, mají nás prokouknuté a zmapované. Víc, než si myslíme a možná více, než my víme o nich. Nemají nás ale za podřadný národ někde ve střední Evropě (jako třeba mnoho Britů). Ale to je snad dáno i tím, že máme kus společné historie. Také oni jsou dost konzervativní a navíc ještě perfekcionisté, což nám chybí. Mám dojem, že intelektuálně jsou několik desítek let před námi a dívají se na nás s větším nadhledem a i porozuměním, než my na ně. To je ale možná i v důsledku válek, které rozpoutali. Jsou si toho vědomi, poučili se z toho a někteří mají možná ještě stále pocity viny.

Úplně jinou mentalitu ale mají lidé na jihu a na severu a zvláště pak na západě a na východě. Německo je spolkový stát podobně jako USA a každá část Německa je jiná a tak mluvit obecně o německé mentalitě je těžké. Západní něco jsou intelektuálně i kulturně vyspělejší, východní jsou velmi podobní nám. Jižní jsou podobní těm v Rakousku, jsou více konzervativní. Na severu je zase mnohem více liberálů. Zajímavostí také je, že ačkoli všichni mluví německy, jsou v různých nářečích tak velké rozdíly, že ani sami Němci si nerozumí, pokud nemluví opravdu spisovně.

Česká podda(j)nost, malost a sebedestruktivnost

Myslím si, že největším problémem české mentality je sebedestruktivnost - házení si klacků pod nohy navzájem. Mnoho cizinců se kterými jsem se bavil na toto téma, pokud měli možnost se blíže seznámit se životem u nás, si toho všimli. Někteří dokonce i řekli, že je to pro ně něco neznámého a nepochopitelného (zvláště Britové nebo Američané tomu vůbec nerozumí). Jinak neměli žádnou větší výtku a se životem u nás jsou spokojeni.

Přece jen však existuje jedna čistě česká zvláštnost, kterou možná nenajdeme u žádného jiného národa, vlastnost, která je pro některé nepochopitelná, nečitelná, kterou jedni obdivují, jiní kritizují. A to je velmi zvláštní smysl pro humor. Zatímco třeba pravý Američan nezná žádných hranic, má se vždy Okey a je pyšný sám na sebe, tak Čech velmi dobře zná své hranice, má blbou náladu a stěžuje si. Ale ne proto, že by se měl opravdu špatně - nadává, protože ho to baví. Zatímco v Americe je slušností odpovědět na otázku "jak se máš?" - skvěle, OK, výborně, v Čechách je to téměř nezdvořilé, i podezřelé. Lépe je u nás říci - ale nic moc, nestojí to za moc apod. Čech má totiž škodolibý a potměšilý smysl pro humor a rád si dělá legraci i ze sebe. I když mluví vážně. Nadávání a stěžování si patří neodmyslitelně k českému folklóru, či národnímu sportu, podobně jako pití piva. Bavit se nad neúspěchem jiných, nad tím, jaký kdo je blbec nebo tím, jak jsme na tom blbě, to patří k neodmyslitelné zábavě Čechů.

Odkud se ale vzala ta tradiční česká malost, závistivost, vychytralost, potřeba na všechno nadávat, ale nic pro zlepšení neudělat. Všechno využívat a těm, kteří chtějí něco zlepšit házet klacky pod nohy a dělat si z nich legraci? Mluvil jsem na jedné stáži i s Holanďany. Ti říkali, že prý jim Češi připadají jako burani nebo křupani. Myslím si, že oni to vystihli ze všech nejlépe. Když budeme pátrat po tom, kde vznikl tradiční rys české národní povahy, musíme jít ale mnohem dále do historie, daleko před roku 1948 a vládu komunistů. Ti jen využili české mentality, čím se jim podařilo český národ pohodlně obalamutit (zatímco v Rakousku se jim to nepodařilo a v Maďarsku i v Polsku se jim podařilo uchopit moc jen za celu krvavých bojů). Komunisté všemu jen nasadili korunu a utvrdili český národ ve své malosti.

Kořeny české mentality - nadvláda Habsburků

Při pátrání po kořenech české mentality se musíme zřejmě vrátit minimálně až k bitvě na Bílé hoře v roce 1621, k porážce českých stavů a k vítězství Habsburků na Českých státem. Češi byli zlomeni, a pokud ne zlomeni, tak hluboce vyčerpáni i následnou třicetiletou válkou. Elita národa, včetně Komenského emigrovala nebo byla popravena. Habsburkové se zmocnili Českého národa a začlenili ho do své rozlehlé říše. Česká kultura skomírala, vývoj českého jazyka se téměř zastavil. Češi se smířili s tímto osudem a zvykli si žít jako poddaní. Jako poddaní bez přímé odpovědnosti, hrající druhé housle, vedlejší úlohu... Aby si život co nejvíce ulehčili, naučili se ohýbat svoji páteř, na všechno nadávat, reptat a nakonec poslechnout a neodporovat.

Naučili se mít blbou náladu, ale současně se touto náladou i bavit - tak vznikl pověstný český humor. Naučili se na vrchnost nadávat a současně si z ní dělat legaci. Ale přitom ji respektovat, bez odvahy a síly tento osud změnit a sokoli s ní udělat. Naučili se být národem bez vlastní odpovědnosti, bez vlastní hrdosti a důstojnosti, naučili se schovávat se za druhé, přenechávat moc druhým a pak jí kritizovat. Tuto povahu pak Švejk ztvárnil ve své tragikomické postavě Švejka, kterému nezbývá nic jiného, než si ze všeho dělat legraci.

Národní obrození a budování občanské společnosti

První, kdo se pokoušeli tento neblahý stav změnit, byli až od konce 18. století národní buditelé - nově vzniklá kulturní, intelektuální a vědecká elita. Burcovali národ k sebevědomí, k národnímu uvědomění a hrdosti. A částečně se ji to po mnoha letech úsilí podařilo. Český národ ožil. Zápas o občanskou společnost přinesl své plody. Revoluce v letech 1848/49 sice nepřinesla vše a bylo dosaženo jen částečných výsledků, umožnila ale položení základů občanské společnosti, relativně svobodného politického života a kapitalismu. Češi se po dlouhých staletích znovu učili budovat svůj národ. Jejich snahy vyvrcholily rozpadem Habsburské říše a vznikem Československa v roce 1918. Češi se s vervou pustili do budování nového státu a to přineslo své ovoce. Československo se stalo jednou z nejvyspělejších a nejkulturnějších zemí Evropy. Češi přestali nadávat na vládu, na císaře a na Rakousko a byli opět hrdí na svoji zem. To však netrvalo dlouho a byli opět podrobeni těžkým zkouškám.

Fašismus a komunismus

Nejprve tu byl Mnichov a Hitler, kdy se prezident Hácha sklání před Hitlerem. A Evropa v zájmu zachování klidu mlčí. To Český národ uchránilo možná totální devastace, ale zároveň ho to zlomilo a silně poznamenalo. Jako by se Češi opět vrátili do doby konce třicetileté války po bitvě na Bílé hoře. Česká národní hrdost byla opět narušena. Nebyla ale ještě úplně pryč, zbytky ještě zůstávaly a Češi hrdinně bránili svoji vlast. Jenže pak přišel únor 1948 a tady už se Češi vyčerpaní válkou nezmohli na rozhodující odpor. Podrobili se nové totalitní vládě, opět ohnuli svoji páteř a přijali svoji roli poddaných. Navíc ztratili i svoji víru, neboť tu se komunisté snažili zcela zlikvidovat. Věřící byli tvrdě pronásledováni nebo sledováni. Ale přesto se Češi ještě jednou pokusili k odporu. Bylo to v roce 1968. A přišla další osudová ráda. Rusové, které až do teď věřili a měli je za své bratry a osvoboditele, přišli tentokrát jako okupanti. Češi byli na dně, zlomení, s ohnutou páteří.

A přesto i v těchto dobách existovali lidé, kteří si to nenechali líbit a burcovali svědomí spícího národa - i když to bylo jen několik jedinců z miliónů. V roce 1977 se na scéně objevil Václav Havel a charta 77. A od roku 1985 se navíc ukázalo, že po změnách v SSSR a nástupu Gorbačova, režim mele z posledního. V roce 1989 se tak u nás revoluce obešla bez krveprolití a režim se zhroutil skoro sám, potom co statisíce lidí vyšly do ulic. Bohužel, páteř mnoha lidí zůstala ohnutá a už se nenarovnala. Po krátké euforii z nově nabyté svobody si s ní mnoho lidí nevědělo rady.

Ještě, než se Češi stačili rozkoukat a začít se znovu žít nezávisle, chopili se moci bývalí komunisté a stali se "demokratickými" politiky a novými podnikateli, kteří postupně rozkradli republiku. Češi propadli depresi a "blbé náladě". Získali pocit, že se s tím opět nedá nic dělat, že není koho volit a že nezbývá zase nic jiného, než sedět nadávat a reptat. Nikdo za nic nechce převzít odpovědnost a každý se raději snaží se všeho vytřískat co se dá, podle starého hesla, kdo nekrade, okrádá rodinu. Zcela propadli konzumnímu životu a zájem o politiku, hodnoty a ideály se vytratil.

Dnešní konzumní realita a budoucnost

Češi se z toho dodnes úplně nevzpamatovali a opět se smířili na život s ohnutou páteří. Ideály revoluce zmizeli a Češi opět masivně volají po návratu komunistů a po perzekuci církve, protože zjistili, že sami si vládnout nedokážou. Duchovní bída je žene do náruče extrémistů, do hospod a na anonymní internetová fóra, aby alespoň zde ulevovali své bolavé, ublížené, ukřivděné a zhrzené duši. Je to smutný obrázek duchovního stavu národa, bez hrdosti a sebevědomí. Národa, který žije jen pro konzum, materiální blahobyt a pro požitky. Morální vzory mizí jedna po druhé a nemá je kdo nahradit. Přesto ale potenciál kvalitních, byť neznámých lidí zůstává.

Přes všechnu morální a duchovní bída není pravda, že Češi jsou národem, který nestojí za moc. Myslím si, že i přes všechna negativa mají Češi mnoho dobrých vlastností. O bohaté kultuře i českém umu není třeba mluvit. Mnoho Čechů získalo světový ohlas, přestože stejný ohlas tomu v Čechách nepředcházel a tito lidé museli být nejdříve oceněni až v zahraničí, aby si jich později i krajané začali vážit. Jde jen a jen o to, prožít nové národní obrození. Pokud přijdou noví národní buditelé a charakterní osobnosti, je to možné. I když to nevypadá vůbec reálně, protože rozhoduje jen profit. Pokud se ale ideály opět stanou hybnou sílou společnosti, změní se i společnost a její hodnotový systém. I když to možná půjde velmi ztuha, potrvá to několik generací a zřejmě nikdo ze současníků se výraznější změny nedožije.

Myslím si, že hodně bude záležet a tom, kam se bude svět vyvíjet, co bude za 30, 50, 100 let... Bude svět měřovat ke globální totalitě, digitálnímu otroctví Velkého bratra a Novému světovému řádu? Nebo dojde k duchovní obrodě lidstva a skutečnému prohloubení demokracie, bez mafiánů, bez korupce, bez zotročování člověka člověkem, bez tunelování, bez těch, kteří si ohýbají demokracii podle svého? Bez toho, že materiální zisk bude i nadále prioritou č. 1 a bez lidí, kteří mohou neomezeně drancovat zdroje, ničit přírodu a koncetrovat všechnu moc a bohatství do svých rukou, aby pak okrádali druhé a manupulovali se zbytkem světa? Česká republika a Češi nejsou žádným izolovaným ostrovem, ani kdyby znovu uzavřeli své hranice.

Češi mezi východem a západem

Asi málokdo si nevšiml toho, že česká společnost je výrazně rozdělená na zhruba dva stejně velké poloviny. Duchovně, politicky i ideově. Na pravici a na levici. Na konzervativce a liberály. Na ty co touží směřovat na východ a na ty co touží směřovat na západ. Na ty co touží po silném vůdci a na ty, pro které je každý výraznější vůdce podezřelý a preferuji občanskou společnost bez autorit a bez vůdců. Na ty, kteří preferují i nadále vycházet z tradic a křesťanství a na ty, kteří mají odpor ke všemu duchovnímu a církev chápou jako středobod všeho zla na Zemi.

Je jasné, že každý extrém špatný, protože vždy bude existovat část lidí, kteří se ze společnosti vydělují a jdou jinou cestou. Národ nikdy nemůže být jednolitý, aby v něm žili občané stejné víry a stejných názorů. Vždy bude existovat nějaké napětí. Tak to bylo od nepaměti a není to nic, nad čím bychom se měli pozastavovat. Ideál Václava Havla byla občanská společnost. Ani to ale není nic nového. Havel pouze svým způsobem navázal na Masaryka. I když je dnes Havel stále častě označován velmi nelichotivými nálepkami, asi je taková zlatá střední cesta jedinou možnou.

Není dobré budovat polototalitní, autokratický režim, který demokracii příliš zúžuje, stejně jako není dobré budovat režim, který je příliš liberální a příliš otevřený, který demokracii, také neprospívá (byť si někteří naivní myslí, že ano (jako např. nedávno jmenovaný kontraverzní dr. Martin C. Putna). Já jsem naopak přesvědčen o tom, že jistá míra autokracie nebo možná dokonce totality, je nutná. Má ale své meze. Ideální není hluboká autokracie po vzoru Ruska, ale ani bezbřehá demokracie, po vzoru Nizozemí nebo USA (i když to jsou dva dost rozdílné příklady).

Myslím, že není ani tak důležité, zda se přikloníme na jednu či druhou stranu. Rovnováha asi nikdy nebude a budeme ji stále hledat. Jednou se přikloníme doleva, pak zase doprava. Jednou k liberalismu, pak zase ke konzervativismu. Ale o tom je kultivace demokracie. A tady jde především o to, aby neexistovala živná půda pro extrémismus. A je jedno, jestli komunistický nebo fašistický. Levičácký nebo pravičácký. Určitě je třeba posílit také přímou demokracii. Zase ale ne do etrému, protože všechno lze zneužít.

Všechno musí mít pravidla, meze a mantinely, nic není černobílé. Pouze populisté mluví líbivě, velmi zjednodušeně, vidí vše černobíle, na což hloupí a prostí lidé slyší. Žádná jednoduchá řešení ale neexistují a lidé, kteří v ně naivně uvěří, dávají prostor dalším populistům a extrémistům. Místo toho, aby sami převzali odpovědnost. Jenže ani silný vůdce nezjedná pořádek. Chyba totiž není v systému. Chyba je jen a jen v nás lidech a v našem charakteru. A to je běh na dlouhou trať...

Není to tak dávno, co jsem v jednom obchodním domě v Rakousku vyděl nápisy v češtině "Češi nekrást!". Myslím, že to mluví za vše. Nebylo by spravedlivé vůči všem slušným a charakterním lidem, kteří v Čechách žijí prostě říct, že Češi jsou jen vychcánkové, podvodníci, bezpáteřní, vypočítaví lidé... Vždyť i my podobně nadáváme třeba na poláky. Myslím, že nadávání a reptání už bylo dost. A začít musíme každý sám u sebe. Protože dokud se nezměníme my, nezmění se ani země. Možná by se zdálo, že si protiřečím, kdy říkám, že nejde o chybu systému, ale problém, který je v lidech. Jenže záleží na tom, jak se na to díváme, protože všechno souvisí se vším. Protože - když se změní lidé, změní se i systém. Nejde totiž jen o to zbořit systém. Čím ho pak nahradíme?

Změna musí přijít zezdola, nikoliv od mocenských struktur. Naše západní civilizace se už nemá dále kam rozvíjet, pokud se opět nevrátí ke svým kořenům. Žijeme v "době všeho". Všechno už tu bylo a stále se jen v různých podobách opakuje a recykluje. Doba je svým způsobem duchovně vyčerpaná a vykořeněná. A další rozvoj nám nezajistí ani sebevíc nařízení, zákonů a směrnic. Ani liberalismus, pseudohumanismus a multikulturalismus. To je jen úprava vnější fasády a nepomůže, ani kdybychom ji vyšperkovali, pokud jsou základy špatné. Jsou jen dvě cesty - buď zvítězí návrat ke kořenům naší kultury nebo upevňování globálních mocenských struktur a společnosti založené na zisku a penězích. To by nebylo velké překvapení, vzhledem k tomu, že společnost je už poněkud unavená kapitalismem a demokracií, protože mají-li si lidé vládnout sami, není to nic jednoduchého. Pokud další vývoj nebude směřovat ke změně hodnotového žebříčku, otevře se před námi hluboká propast, do které se zřítíme.

Pokračovat