Okamžiky věčnosti

Slovanské jazyky

Slovenština

Až do poloviny 19. století se vyvíjela jen jako hovorový jazyk, neboť neměla nikdy žádnou spisovnou podobu. Navíc až do roku 1918 neexistovala ani žádná Slovenská státnost, slovenské etnikum se od ranného středověku vyvíjelo v rámci Rakouska a později Uherska, které užívalo jako úřední jazyk až do 19. století latinu. Pokud tědy chtěli vzdělanci použít "slovenštinu" v neformálním písemném projevu, vycházeli z české gramatiky, ale užívali slovenská slova. O Slovácích jako o etniku se začíná vůbec poprvé hovořit až v 15. století, v období husitských válek. Ovšem ještě dlouho potom se o Slovácích hovořilo jen jako o "slovanech v severních Uhrách, nikoli jako o Slovácích.

Madaři měli pro označení "Slovák" a "Slovan" jen jeden společný název. Faktem ale zůstává, že slovenská nářečí byla k českým stále nejbližší a spory to, zde se jedná o jeden československý jazykový kmen se vedly i v nedávné době. Není to ale důležité, protože vůbec stanovovat nějaké hranice mezi slovanskými jazyky je obtížné, když víme, že všechny se vyvinuly z jednoho společného praslovanského jazyka. Čeština vždy přes moravská nářečí plynule přecházela do slovenštiny, takže moravské dialekty nejsou ničím jiným, než směsicí obou jazyků. Až do konce středověku všechny slovanské jazyky tvořily ještě stále více méně jednu jazykovou oblast a byly si navzájem dobře srozumitelné.

První pokusy osvícenců o kodifikaci hovorové slovenštiny provedl koncem 18. století již Bernolák, nicméně tehdy doba ještě nedozrála proto, aby byly přijaty. Oblast Slovenska byla navíc nářečně velmi nejednotná a proto jeho snaha postavit spisovný jazyk na základně západoslovenského dialektu nebyla úspěšná. Navíc narážela i na odpor katolické církve, která užívala při církevních obřadech stále raději místní slovenský hovorový dialekt a středověkou biblickou češtinu. S úspěchem se nesetkaly ani snahy Jána Kollára začátkem 19. století. Ten vycházel z ideálu slovanské jednoty a z myšlenky jednotného československého etnika. Pokoušel se vytvořit jednotný "československý" jazyk, což narazilo na odpor na Slovensku i v Českých zemích. Jungmann a další čeští jazykovědci takovou "barbarizaci" češtiny rázně odmítli a postupem času tyto snahy vyšuměly do ztracena.

Mezitím však došlo i na Slovensku k národnímu obrození, tlak Maďarů rostl a bylo již nanejvíš třeba získat vlastní jazykovou identitu, což začali pociťovat všichni Slováci. V době národního obrození již nebyl problém nalézt společnou řeč, neboť i národní uvědomění Slováků bylo na vzestupu. Většina z nich si přála mít svůj vlastní spisovný jazyk a nechtěla dále v písemném projevu a na úřadech užívat češtinu, a samozřejmě už vůbec ne latinu, kterou neužívali už ani Maďaři. V roce 1848 byl tak L. Štúr (výjimečný teolog, filosof, historik a lingvista, který perfektně ovládal také spoustu dalších jazyků) úspěšný se svojí kodifikovanou podobou slovenštiny, kterou postavil na základě středoslovenského nářečí.

To se ukázalo navíc jako dobrý nápad, protože tato podoba spisovného jazyka nekopírovala českou gramatiku a byla přijatelná jak pro západ, tak východ Slovenska. Netrvalo se už tak upjatě na tom, aby byla založena na ideálu staročeštiny. V pozdějších dobách sice slovenština prošla ještě několika dílčími reformami, Štúrovu slovenštinu však Slováci používají v podstatě dodnes. Slovenština je tak modernějšícm jazykem, než současná čeština. Má jednodušší a pravidelnější gramatiku i pravopis. Hovorový jazyk má však dodnes mnohem více různých variant a nářečí, než čeština.

Polština

Po celý středověk (většinou až do 15. století) poláci užívali jako spisovný jazyk pouze latinu a polština se vyvíjela jen jako hovorový jazyk, přičemž byla silně ovlivněna také češtinou a byla jí také velmi podobná (asi jako dnes čeština a slovenština). Českému království ostatně tehdy patřila i velká část Polska a vzájemné kontakty byly asi tak intenzivní jako mezi Čechy a Slováky za dob Československa. Spisovná polština se od těchto vlivů oprostila a začala se rozvíjet až od 16. století, kdy se emancipovala i vedle latiny, kterou v Evropě nahradily národní jazyky a plnila spíše jen funkci oficiálního mezinárodního jazyka.

Spisovná staropolština byla založena na nejrozšířenějším západním dialektu a do značné míry kopírovala jeho hovorovou podobu, na rozdíl od češtiny, u které se spisovná a hovorová podoba lišila o poznání více. Brzy se také stala jedním z nevýznamnějších jazyků Evropy. Přesto všechno ještě i dlouho poté se přetahovala s latinou o úlohu hlavního úředního jazyka, neboť politický vývoj ji nikdy nepřál a k jejímu dalšímu vývoji až dodnes prakticky nedošlo. Polsko bylo velmi dlouho rozděleno mezi cizí mocnosti, přičemž docházelo i ke komunikačním problémům.

Nová moderní novopolština nikdy nevznikla a nebyla přijata ani po obnovení nezávislého státu v roce 1918, aby došlo k usnadnění komunikace v novém sjednoceném státě a reformy se neplánují ani dnes. Současná polština je po gramatické stránce nejvíce archaickým slovanským jazykem a poláci dodnes užívají v podstatě stále stejný středověký jazyk. Polština dodnes používá například místo jednoduchého v dvojité w a spřežkový pravopis, který v jiných jazycích zmizel už ve středověku.

Přesto i když od této doby neprošla téměř žádnými reformami, vývoj světa šel dál a bylo nutno hledat nová slova pro dříve neznámé pojmy. Protože starý nereformovaný jazyk je neměl a nová polská slova nevznikala, jednoduše se přebírala slova z cizích jazyků, takže nyní má polština nejvíce přejatých cizích slov ze všech slovanských jazyků. I když je polština velmi blízká češtině, její archaický pravopis a zejména archaická výslovnost jsou pro Čecha docela obtížné, a naopak. Dělí se na tyto základní nářeční varianty: hlavní západní, menší jižní a jihovýchodní a malou mazurskou centrální a východní.

Ukrajinština

Vznikla z východních nářečí staroslověnštiny. Nejvíce je podobná běloruštině, ruštině a polštině. Její nářečí plynule přechází do těchto jazyků a jsou jejich směsicí. Přestože je ukrajinština úředním jazykem Ukrajiny, v jejích východních a jižních oblastech se v oficiálním styku dává přednost ruštině. Ještě nedávno byla úředním jazykem i ruština a dodnes ji většina Ukrajinců užívá běžně jako druhý jazyk. Spisovná ukrajinština je poměrně mladým jazykem, neboť Kyjevská Rus dlouhou dobu používala jako spisovný jazyk východní staroslověnštinu. Do literatury začala pronikat až v 16. století a spisovnou podobu získává ještě o další století později. Ke skutečnému rozvoji ukrajinské literatury došlo až v 19. století.

Ruština

Vznikla z východních nářečí staroslověnštiny. S ukrajinštinou má podobný vývoj z dob Kyjevské Rusi, která zahrnovala nejen Ukrajinu, ale i obydlenou oblast Ruska. Do té doby byla ukrajinština a ruština jedním jazykem. Teprve až v 17. století, kdy začal růst význam Moskvy se moskevské nářečí začalo prosazovat jako samostatný jazyk se spisovnou formou. V 18. století pak došlo k reformě pravopisu, včetně úpravy cyrilice, která je modernější (graždanka), než ukrajinská. Stejně jako v případě ukrajinštiny došlo k rozvoji ruské literatury až v 19. století. V roce 1917 pak byla provedena další reforma, která opět písmo zjednodušila (azbuka).

Běloruština

Vznikla z východních nářečí staroslověnštiny, příbuzná s ruštinou a ukrajinštinou, do kterých svými nářečími plynule přechází. Běloruština se začala od ruštiny (resp. východní staroslověnštiny) odlišovat v 16. století. Moderní spisovný jazyk však začal vznikat až v 19. století, ovšem jen na základě místních nářečí a první gramatika vyšla v roce 1918. Za dob SSSR byla běloruština sice uzákoněna v Bělorusku jako úřední jazyk, byl však pod kontrolu jazykovědců z Moskvy, kteří se snažili rozdíly mezi běloruštinou a ruštinou co nejvíce eliminovat. Mnoho lidí, kteří se zasloužili o rozvoj běloruského jazyka a kultury bylo posláno do vyhnanství nebo popraveno. Od této doby prakticky dodnes se běloruština jen obtížně prosazuje vedle ruštiny, která má převahu zejména ve městech. Ačkoli je úředním jazykem, většina obyvatel v Bělorusku zde užívá ruštinu i hovorově a doma a prakticky zůstává jen nářečím ruštiny. Její osud je i dnes nejistý, přestože je oficiálně uznaným jazykem. Zvláště z politických důvodů, neboť nejvyšší kruhy preferují ruštinu.

Rusínština

Nejednotný slovanský jazyk menšin slovanského obyvatelstva Podkarpatské Rusi v prostoru na pomezí východní a jižní slovanskou větví. Je tvořený různými navzájem si podobnými nářečími silně ovlivněný cizími vlivy, neboť Podkarpatská Rus nikdy nebyla samostatným státem. Dříve byla považována za nářečí Ukrajinštiny, nikoli samostatný jazyk. Rusínština se vyvíjela jen jako hovorový jazyk a až do zcela nedávné minulosti neměla žádnou kodifikovanou podobu. Všechny pokusy o vytvoření spisovného jazyka selhávaly. Kromě Zakarpatské Ukrajiny jsou rusínská nářečí rozšířena na Slovensku (Prešovský kraj, Vysoké tatry), v oblastech Polska, Rumunska dále v Srbsku a Chorvatsku. Dělí se na dvě základní větve - karpatskou, která se podobá ukrajinštině (Ukrajina, Slovensko, Polsko, Rumunsko), a panonskou, které je podobná šarišskému nářečí slovenštiny (Srbsko, Chorvatsko). Rusínština je úředním jazykem pouze v Srbské Vojvodině a nově druhým úředním jazykem také v Prešovském kraji.

Srbština a Chorvatština

Jazyky vzniklé z jižních nářečí staroslověnštiny. Donedávna považovány za jeden jazyk, od rozpadu Jugoslávie je dělíme na dva jazyky podle jeho západní a východní varianty. Kromě několika drobných nářečních odchylek se liší hlavně tím, že srbština užívá na rozdíl od Chorvatštiny většinou cyrilici. Již v době, kdy se začala odlišovat od staroslověnštiny, byly kodifikovány dvě verze samostatného jazyka - liturgickou a neliturgickou. Až do 11. století používala tři druhy písma - stejně jako čeština hlaholici, dále ale chorvatskou cyrilici a již také latinku. Jako spisovný jazyk se dělila se staroslověnštinou a latinou, neboť se užívaly všechny.

Koncem 15. století však Srbsko obsadili Turci a tak na dalších 350 let nebylo příliš místa na rozvoj domácí literatury. Jako spisovný jazyk se preferovala stále staroslověnština. Přesto však došlo k několika reformám, díky kterým se chorvatština významně odlišila od staroslověnštiny a jiných slovanských jazyků. Jejím vzorem se však nestala Bible, ale slovník vydaný v roce 1595 a gramatika z roku 1604. Bohužel však spisovná podoba jazyka se stále více vzdalovala hovorové v nejrůznějších variantách. V 17. století dochází k prvním pokusům o sjednocování nářečí do jednotné spisovné formy.

S dalším pokusem pak přišel na počátku 19. století Vuk Karadžić, který se důsledně držel toho, aby se psalo naprosto přesně, tak jak se mluví a vyslovuje, včetně přejatých cizích slov. Šlo tedy o radikální reformu, ale během dalších padesáti let se ji podařilo prosadit a tak vznikla moderní Chorvatština s velmi jednoduchým pravopisem o výslovností. Také jeho gramatika je jednodušší než česká, slovní zásoba je ovšem chudší. Dělíme jej na tři hlavní nářeční.

Slovinština

Vznikla ze severního chorvatského nářečí. Byla velmi silně ovlivněna německým, ale i českým vlivem a až do roku 1920 byla výhradně hovorovým jazykem, neboť území Slovinska patřilo Rakousku stejně jako České země a národní uvědomění a obrození zde nedosáhlo takové síly jako u nás. Jen co se v 16. století slovinština začala výrazněji lišit od jazyka Srbů a Chorvatů a začala vznikat významnější literární díla, byla jako úřední jazyk zavedena němčina a i slovinští spisovatelé začali psát jen německy nebo v jiných jazycích. Přestože Slovinštinu užívá jen dva miliony obyvatel, má velmi mnoho různých nářečí. Jako spisovný jazyk byly proto kodifikovány dva dialekty, které se užívají v oficiálním styku.

Bulharština a Makedonština

Jméno Bulhaři původně označovalo národ ze střední Asie, jehož jazyk neměl nic společného se slovanskými jazyky. Bulhaři se v 7. století usadili na Balkáně a byli asimilováni místním slovanským obyvatelstvem, které se zde usadilo o sto let dříve. Dali mu však své jméno a zanechali stopy jak ve slovní zásobě slovanské bulharštiny, tak v její gramatice. Kromě toto se zdejší Slované smísili s dalšími etniky, především Řeky a Turky (kteří se později i na dlouhá staletí stali jejich kolonizátory). To je jedním z důvodů, proč má některé rysy, které ji odlišují od většiny ostatních slovanských jazyků.

Téměř chybí skloňování podstatných jmen, naopak se vyvinul člen (nikoli jako samostatné slovo jako v západoevropských jazycích, nýbrž jako přípona jmen, ke kterým člen patří). Slovesa nemají infinitiv, zato mají mnoho staro- a předslovanských tvarů, které z jiných jazyků vymizely. Existují zvláštní slovesné tvary pro děje, které mluvčí neviděl, slyšel o nich z druhé ruky či má o nich pochybnosti. Bulharština si také zachovala systém čtyř minulých časů, které v češtině zanikly již ve středověku.

Ze všech slovanských jazyků má nejdéle psanou formu a na jejím základě vytvořili bulharští věrozvěsti Cyril a Metoděj písmo také pro naše předky na Velké Moravě. První bulharské prameny jsou psány hlaholicí, ale už ve svých počátcích byla tato abeceda nahrazena cyrilicí, později modernizovanou. Vrcholné období starobulharštiny se datuje do období 12.-15. století. Současná bulharština pak od 16. století. V době národního obrození prošla reformami v 18. a pak 19. století, kdy se ustálil i její pravopis.

Makedonština

Makedonština je další jihoslovanský jazyk. Podle většiny lingvistů je pouze nářečím Bulharštiny, ovlivněné řečtinou a srbštinou. Jiní jej však uznávají jako samostatný jazyk, včetně významných agentur. Za časů Jugoslávského království nebyla nikdy uznána, až teprve po vzniku socialistické Jugoslávie byla uznána makedonská identita i její jazyk, který získal svoji spisovnou podobu.

Pokračovat