Okamžiky věčnosti

Protektorát Čechy a Morava

Světová válka

1939 Napětí mezi extrémní levicí (komunismem) a extrémní pravicí (nacismem) ve světě sílí, nacisté jsou plně vyzbrojení, staví se koncentrační tábory a schyluje se k nové světové válce. Nově zvolený prozatimní český prezident Emil Hácha raději souhlasí s okupací v poklidu odevzdal Čechy do Německého protektorátu. 14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše, na kterém byl násilím a výhrůžkami přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Hácha se naivně domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Některými lidmi je dnodnes vnímán jako slaboch a zbabělec a kritizují, že se Český národ razantněji nebránil proti okupantům. Hácha však neměl na výběr a jeho samého to velmi psychicky poznamenalo.

Protektorát byl vytvořen 16. března na území českých zemí, zbylém po vynuceném odstoupení Sudet Německu 29. září 1938 a části Těšínska Polsku 30. září 1938 v důsledku Mnichovské dohody a trvá až do 9. května 1945, kdy bylo Československo osvobozeno. Území protektorátu se členilo na dvě země, jimiž byly územně okleštěné země Česká a Moravskoslezská. K 1. listopadu 1940 provedla protektorátní vláda svým nařízením "o některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně" znatelnou úpravu zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Země se dále členily na oberlandráty, které byly seskupením politických okresů. V letech 1939–1945 došlo k několika podstatným změnám členění na oberlandráty.

Vedoucí představitelé státu v čele se státním prezidentem se stali fakticky loutkami úřadujícího říšského protektora. Jejich působení je některými historiky hodnoceno jako rozporuplné – na straně jedné prý kolaborovali s okupační správou, na straně druhé byla snaha vytěžit pro české obyvatelstvo maximum možného. I když se však president Hácha vzdal předem prohraného odporu a vysloužil tak za to od části veřejnosti nálepku zbabělce, pravděpodobně tak uchránil nejen Prahu od podobného osudu, který potkal Varšavu, kterou Hitler doslova srovnal se zemí. Hácha byl prakticky vystaven na milost a nemilost šílenému Hitlerovi, neměl na výběr. Stál tváří v tvář nebezpečnému, psychicky nemocnému člověku, který byl schopen všeho. Díky poklidnému přechodu po Německou správu Českého území nebyly české země válkou nijak zvlášť postiženy např. oproti sousednímu Polsku, které se vzepřelo Hitlerovi a u nás žádné velké boje až na vypálení Lidic nebo Ležáků téměř neprobíhaly. Až na určitá omezení život v Čechách tedy plyne relativně dále a je mimo hlavní zájem velmocí, které mezi sebou soupeří. Nacisté v protekturátu nicméně zavádí svůj režim a z toho plynou určité změny a povinnosti.

Běžný život

Již těsně po okupaci byla přijata opatření, na které nebyli lidé, vychovaní v demokratickém státě, zvyklí. Na podzim roku 1939 dali nacisté českému národu jasně najevo, že nepřipustí jakékoliv projevy odporu či kritiky „nových pořádků.“ Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji i další události 2. světové války – rychlá porážka Polska, pakt Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin, a tak okupační správa propagovala a povolila domácí chov králíků.

Teror obyvatelstva začal po 28. říjnu 1939 po sérii protinacistických vystoupení. Německá okupační správa vytvořila politiku cukru a biče, jelikož si byla vědoma toho, že při trvání války bude potřebovat české kvalifikované dělnictvo i ostatní obyvatelstvo pro své dobyvačné cíle. Po vítězném ukončení války mělo dojít ke konečnému řešení české otázky. Do té doby však potřebovala klid a pořádek, a tak začala s popravami všech, kteří se jí jakýmkoliv způsobem vzpouzeli. Lidé byli odsuzováni k trestu smrti, posíláni do koncentračních táborů či na nucené práce. Tyto oběti nacismu se měly stát pro ostatní občany odstrašujícím příkladem toho, jak bude s nimi zacházeno, pokud se budou jakýmkoliv způsobem stavět proti okupační moci. Uvádí se, že za okupace Čech a Moravy a za samostatného Slovenského státu zahynulo asi 343–360 tisíc československých občanů, z toho asi 265–270 tisíc Židů (viz Oběti nacismu z Československé republiky). Do tohoto počtu nejsou zahrnuty osoby, které zemřely po ukončení války na následky dlouhodobého věznění, týrání či nucených prací.

Mládež je dále nucena odcházet na povinné práce pro Hitlera ve zbrojovkách, je tzv. totálně nasazována. V první polovině roku 1939 byli pracující na práci v Německu získáváni nábory, ovšem postupem času byly zřízeny Úřady práce, byly zavedeny pracovní knížky a došlo k nucenému odvodu českých občanů na práci v „Říši“, přičemž podmínky se neustále zhoršovaly. Celkem bylo v Německu totálně nasazeno zhruba 650 tisíc Čechů. Byly uzavřeny nejen všechny české vysoké školy, ale od roku 1942 byl postupně omezován i počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 tisíc v roce 1939 na zhruba 35 tisíc v roce 1944.

Národní odpor

Mohlo by se zdát, že český národ je zlomen a přijímá nový režim a okupaci odevzdaně. Opak je však pravdou. Nacisté naráží na tichou, ale tuhou rezistenci a odpor. Spontánní reakce na okupaci byla zásadně odmítavá a v každém směru protiněmecká. Šířil se bojkot všeho německého, poslouchal se zahraniční rozhlas, šířily se anekdoty. Byly bojkotovány německé filmové týdeníky, projevoval se nesouhlas při promítání v kinech i při divadelních představeních, konala se masová shromáždění desítek tisíc lidí. Každá událost, pouť a výročí byly důvodem pro tiché masové demonstrace. Jednou z nich byly oslavy výročí upálení mistra Jana Husa. Poutě ke sv. Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 se účastnilo 100 tisíc lidí, po ní byli odvlečeni do koncentračního tábora páter Tylínek a msgre. Stašek. Dne 20. srpna se konala další velká „protiokupační“ pouť na sv. Hostýně, avšak další poutě a shromáždění již byly okupační správou zakázány.

Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých a moravských městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní Gestapem rozehnána. Byl při ní zabit dělník Václav Sedláček, několik lidí bylo těžce raněno, mezi nimi i student Jan Opletal, který na následky zranění 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939, který se stal manifestací proti německé okupaci, byl brutálně rozehnán. Dne 17. listopadu byly na příkaz Hitlera přepadeny vysoké školy a koleje, kde nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všechny české vysoké školy byly téhož dne uzavřeny, vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů internovány do koncentračních táborů. Po těchto událostech byly okupační správou zavedeny takové surové represívní kroky, které vyloučily veškeré možnosti otevřeného odporu vůči okupační správě. Národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje, letáky a ilegální časopisy, to vše vytvářelo českou rezistenci.

Po okupaci se stalo jedním z cílů Gestapa zlikvidování veškerých snah o vytvoření podzemní sítě v boji za osvobození republiky. Přesto došlo k vytváření odbojových skupin, vydávání různých ilegálních časopisů (Český kurýr, V boj, „Detektivky,“ ilegální Rudé právo a další). Jejich úkolem bylo vytváření a podpora všech forem odporu proti nacistům. Od roku 1944 došlo ve větší míře k vytváření partyzánských skupin.

Odtržení pohraničí, okupace okleštěných Čech a Moravy a zřízení Protektorátu bylo přijato českým obyvatelstvem v drtivé většině odmítavě. V čele těch, kteří se postavili proti znásilnění své země a kteří mnohdy položili oběť nejvyšší, byli aktivní členové odboje či muži, kteří uprchli bojovat do zahraničí za svou vlast. V době represí se ukazoval morální charakter každého jedince, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním postojem okupační moci. V zemi docházelo téměř nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. V továrnách se snižovala produktivita práce (heslo PP – „pracuj pomalu“), vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně bylo poškozováno telefonní a elektrické vedení. Lidé to činili s vědomím, že jim za tento čin hrozí jediný trest – smrt.

Daleko v horší situaci se nacházeli občané například v situacích, že byli neznámými lidmi požádáni o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra Gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé rodině. Pak to, co se jeví jako hrdinství, se dalo chápat jako hazardérství a ohrožování vlastní rodiny. Jestliže občan odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy se jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince.

Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku stojí lidé, kteří zradili český národ a kolaborovali s Němci, a to buď otevřeně, nebo skrytě jako konfidenti Gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické státní bezpečnosti.

Etnické napětí

Již od nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu došlo v českých zemích ze strany českých Němců k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, který byl doveden do extrémní podoby, jehož konečným cílem měla být likvidace a deportace Čechů. Nepřátelské postoje spojené s násilím a výhrůžkami, se staly součástí politiky českých Němců, kteří byli v drtivé většině reprezentováni Sudetoněmeckou stranou, již v předválečném období. Po podepsání Mnichovské dohody a vyhnání části Čechů z pohraničních oblastí se stali čeští občané, kteří v Sudetech zůstali, občany II. kategorie. Do stejné pozice se dostali Češi po okupaci zbytku republiky. Němci z Protektorátu, kteří se valnou většinou postavili na stranu okupační moci, představovali podle německé ideologie privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, zatímco Češi byli dolní vrstvou, tzv. Unterschicht. Jedním z názorných příkladů zvýhodňování Němců byl zavedený přídělový systém v Protektorátu, kde byly odstupňované příděly potravin podle označení – D pro Němce (nejvyšší), T pro Čechy (snížené), J pro Židy (nejnižší). Nutno dodat, že příděly byly po nastoupení Reinharda Heydricha jako zastupjícího říšského protektora v září 1941 sjednoceny (německé a české). Okupační předpisy dále stanovily, že český sedlák musel odevzdávat vyšší dodávky, než sedlák německý. Znevýhodňování Čechů se projevovalo prakticky ve všech oblastech každodenního života. Toto své výsadní postavení, které Němci za války a okupace Čech a Moravy dále posilovali, mělo spolu se zločiny nacistického Německa za následek čím dál tím větší odpor a nepřátelství českého obyvatelstva vůči nim. Nejen Češi ale i lidé ostatních národů, které se staly obětí německého nacismu, začali klást rovnítko mezi slova Němec, nacista, fašista a nepřítel.

Propaganda a nový režim

Kulturní život byl podřízen zájmům německé propagandy. Vydavatelskou a nakladatelskou činnost omezila cenzura. Bylo zakázáno vydávat, prodávat a půjčovat anglickou, americkou, polskou, židovskou, francouzskou, ruskou a jugoslávskou literaturu. Mnoho knih i hudebních děl se dostalo na index zakázané kultury. Lepší život měl český film, i když i ten podléhal tlakům okupantů.

Státní správa a samospráva přecházela během okupace postupně do německých rukou. Ve větších městech, kde byli zastupitelé a starostové Češi, byli na jejich místa dosazováni Němci. Postupně tato praxe přecházela i do menších měst a částečně na venkov. U veřejných zaměstnanců byla vyžadována povinná znalost němčiny. Všude se důsledně se dbalo na uvádění dvojjazyčných nápisů. Politické strany byly zrušeny, díky aktivitám prezidenta Háchy vzniklo již v roce 1939 jednotné politické hnutí Národní souručenství, které se mělo stát organizátorem národní solidarity. Do této „strany“ se přihlásilo 98 % českých mužů. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů či českých a moravských fašistů.

Propagandu o vítězství Velkoněmecké Říše musely hlásat i odborné časopisy. Bezpečnostní aparát – policie a četnictvo – se prakticky dostal do područí německé moci. Hlavní úlohu zde plnila německá státní policie (Gestapo), která měla dvě řídící úřadovny – v Praze a v Brně, které na sobě nezávisely a podléhaly přímo IV. odboru RSHA (Nejvyššího úřadu říšské bezpečnosti) v Berlíně. Český bezpečností aparát prováděl činnost pouze v případech běžných kriminálních činů či přestupků, nad ostatními záležitostmi bdělo Gestapo, jemuž padlo za oběť mnoho českých obyvatel. Většina četnictva se k vlastnímu národu zachovala loajálně, jeho mnozí příslušníci se snažili varovat občany před případným postihem, četnictvo též bylo jednou ze složek, která aktivně působila v květnovém povstání českého lidu.

Hospodářství

Po okupaci byl oficiálně vyhlášen kurs marky a koruny 1:10, ačkoliv skutečný poměr byl 1:6-7. Ihned po okupaci příslušníci německé armády skupovali ve velkém české zboží. Obchod se zahraničím byl usměrňován dle potřeb Německa. Pod přímý vliv se dostaly i banky a pojišťovny, přičemž během okupace docházelo k jejich soustavnému drancování. Finanční toky se dostaly plně pod kontrolu Německa. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, která v roce 1940 činila 3 miliardy korun, roku 1944 již 12 miliard korun. Německo finančními machinacemi připravilo český stát během okupace o 43 tun ryzího měnového zlata.

Život na lístky – v září 1939 byly zavedeny potravinové lístky pro tři kategorie českého obyvatelstva – obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující. V kategorii běžného spotřebitele bylo možno odebrat za týden následující množství potravin: 2900 g chleba, příp. 1200 g chleba a 900 g mouky, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 2 litry mléka. Zemědělcům byly příděly úměrně kráceny. V prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv. Postupem času byly příděly potravin snižovány, a ceny na černém trhu se vyšplhaly závratným tempem nahoru (během 6 let i o 2000 %).

Již v březnu 1939 byla zavedena „nucená správa“ hospodářských podniků, nařízeními se nuceně slučovaly některé podniky. Byly ustanoveny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které de facto určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků. V průběhu roku 1939 již nacisté díky „nestandardním opatřením“ plně kontrolovali výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.) Říšskoněmecká kapitálová účast v Protektorátě se během okupace zvětšila více než desetkrát a německý kapitál postupně ovládal české podniky.

Byly zřízeny jednotné stavovské korporace, byly stanoveny výměry ploch povinných osevů, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Jednotliví výrobci si směli ponechávat pouze povolené množství těchto výrobků, na což dohlížely zvláštní kontrolní orgány. Ponechání si nějaké produkce načerno (porážky prasat, prodej obilí apod.) znamenalo přísné tresty. Z hlediska dlouhodobých cílů se Němci postupně hodlali zmocnit české půdy a kolonizovat okupovaný prostor, aby se stal trvalou součástí německého území.

Zatímco Čechy jsou připojeny k Německu a stávají se jeho protektorátem a kolonií, Slovensko s fašistickou vládou stojící na straně Německa vyhlašuje samostatnost.Podkarpatská Rus je připojena k Maďarsku.

Hitler připojuje Rakousko k Německu, Německo vyhlašuje válku Polsku, které odmítá Hitlerovy vyjít vstříc a záhy vyhlašují válku Německu Velká Británie a Francie. Hitlerovi spojenci jsou kromě Slovenska také Itálie, Finsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Libye, Habeš, Siam, Čína (Mandžusko), Japonsko (země osy zla).

Vzlétá první tryskové letadlo a je zahájena doprava přes Atlantik. 86% obyvatel vlastní v USA již rádio.

1940 Ani tento rok nepřinesl lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace. Hitler okupuje Francie a ta záhy kapituluje, pokouší se dobýt Anglii, ale ta se ubránila a bombarduje Německo. Hitler zabírá Norsko, Dánko, Holandsko, Belgii a snaží se proniknout do SSSR. Karl Hermann Frank vydal tajné memorandum o konečném řešení české otázky, což se ale neutajilo, protože již bezprostředně po tom pražská služebna SD (Sicherheitsdienst) konstatovala, „že se mezi Čechy šíří pověsti o přesídlení českého národa do Ruska nebo do nějaké kolonie a že po válce nastane úplná germanizace.“ Postupně byly připravovány plány o vysídlení určitých oblastí v Čechách a na Moravě, kterými by došlo k rozbití souvislého osídlení českým obyvatelstvem, přičemž některé z nich začaly být uskutečňovány. Do českých zemí byli zváni Němci z Besarábie (z Rumunska), kteří byli rozmisťováni na uloupených zemědělských usedlostech. Dlouhodobý plán předpokládal, že pro Čechy bude postupně vyloučena možnost studia na vysoké a střední škole a jediným vzděláním pro ně bude základní čtyřtřídní škola.

1941 Hitler ovládá již celou Evropu, kromě Británie, SSSR a neutrálních států (Švédska, Švýcarska, Turecka, Portugalska a Španělska), proti němu se však vytváří fronta USA-Británie-SSSR, Rusové odráží jeho útok na Moskvu, Japonci útočí ze vzduchu na USA. Tento rok se tak do jisté míry stává rokem naděje. Německo po prohrané letecké bitvě s Anglií vzdalo plány na invazi na britské ostrovy. Když navíc přepadlo Sovětský svaz, lidé začali věřit tomu, že se karta obrátí, a sovětský lid ve Velké vlastenecké válce zvítězí. Aktivizoval se odboj, rozmáhaly se sabotáže, v továrnách docházelo ke stávkám. Když se však v září stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich, situace se změnila. Heydrich pronesl při nástupu svůj památný tajný projev, který se týkal plánů na likvidaci českého národa. Bylo vyhlášeno první stanné právo, které otřáslo ilegálním odbojem i všeobecným odporem. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Heydrich také zintenzivnil deportace českých Židů do koncentračních táborů. Tato brutální politika přinesla nacistům ovoce, že i v zahraničí se ozývaly hlasy, že Češi jsou vcelku loajálními a spokojenými příslušníky Říše a že o vnitřním odboji se dá mluvit stěží.

Začíná germanizace „prostoru a lidí“. Její počáteční strategií bylo rozšíření německých „jazykových ostrovů“ kolem Jihlavy, Brna, Olomouce, Ostravy a dalších měst. Násilně byli vystěhováváni obyvatelé např. na Neveklovsku, Milovicku nebo na Drahanské vrchovině. Celkem si tak okupanti přisvojili do roku 1945 přes půl milionu hektarů zemědělské půdy.

1942 USA zastavují Japonskou expanzi v Asii, česká mládež je nasazována na nucené práce do Německa, nacistický teror vrcholí, ale nastává konečně obrat. V Africe Němci ustupují Britům a na východě zase Rusům. 27. května, kdy českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který na následky zemřel. Místo krátce po atentátu - Heydrichův automobil, oba atentátníci a Polední list s vypsanou odměnou za jejich dopadení:

Téhož dne bylo znovu vyhlášeno stanné právo a popravy se rozjely s ještě větší brutalitou. 10. června byla vypálena vesnice Lidice, muži byli zastřeleni, ženy s dětmi poslány do koncentračních táborů, některé „rasově vhodné“ děti byly předány na výchovu do německých rodin. Na Kobyliské střelnici v dnešní Praze 8 byl 19. června 1942 popraven bývalý předseda protektorátní vlády a hrdina domácího odboje generál Alois Eliáš. 24. června 1942 došlo k vypálení osady Ležáky na Chrudimsku. Všichni dospělí byli popraveni 24. 6. 1942 na pardubickém Zámečku, děti odeslány do koncentračního tábora. Přežily jen dvě. 3. července 1942 bylo zrušeno stanné právo a život se začal dostávat pomalu do normálních kolejí. Toho dne se také konalo shromáždění na Václavském náměstí, kterého se pod nátlakem účastnilo více než 200 000 lidí, při kterém se zde uskutečnil slib národa u pomníku sv. Václava.

1943 Rok 1943 byl více než nadějný. Po porážce německých vojsk u Stalingradu, následné porážce u Kurska a vylodění spojeneckých vojsk v Itálii už málokdo věřil v Hitlerovo vítězství. Znovu se aktivoval odboj, začaly vznikat organizované skupiny provádějící sabotáže, v horských zalesněných oblastech byly zakládány partyzánské skupiny. Rostoucí renomé Sovětského svazu podpořilo činnost komunistů a jejich aktivita vzrůstala s přibližující se frontou. Prezident Beneš vyjednává v exilu v Londýně s komunistickou Gottwaldovou vládou v Moskvě o poválečné podobě Československa, plánu na vyhnání sudetských Němců a o přátelství se SSSR. U nás roste zájem o české dějiny i sympatie k socialismu a SSSR.

Národní souručenství pro svůj ryze národní postoj rozpuštěno. česká armáda byla fakticky zrušena, vzniklo tzv. vládní vojsko, ve kterém sloužili někteří vojáci z povolání. Toto zhruba sedmitisícové lehce vyzbrojené vojsko bylo sice podřízeno německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhlo do bojů na straně wehrmachtu.

1944 Dochází k rozmachu partyzánských skupin, které jsou podporovány a zásobovány Sověty. Dne 20. 7. 1944 byl spáchán atentát na Hitlera, po kterém přišla v rámci „totální mobilizace“ zásadní omezení postihující prakticky všechny oblasti života. Ve srovnání s rokem 1939 klesly příděly potravin o polovinu. O 20. 8. byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu,“ kterým byla např. zakázána veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím, omezila se „úředničina,“ fungování pojišťoven a bank, byla zrušena většina časopisů, železnice směla přepravovat jen pracující (ne lidi na výlety apod.), byla omezena kultura i sport. Lidé však věřili, že Protektorát (posměšně se mu říkalo „Protentokrát“) nebude mít dlouhého trvání. V druhé polovině roku 1944 bylo vyhlášeno „totální válečné nasazení v Protektorátu,“ jehož opatřeními na poli kulturním bylo omezení písemnictví, časopisů, hudby, dále zákaz divadelních představení a výstav, byla uzavřena muzea.

Stabilita Slovenska se hroutí, Slováci nechtějí dále sloužit Němcům - vypuknutí otevřené války také na Slovensku, obsazení Německou armádou, osvobození Slovenska a konec samostatnosti. SNP v Banské Bystrici, zmanipulování voleb komunisty v Podkarpatské Rusi a její připojení k SSSR. Prohlubuje se závislost ČSR na SSSR, ten stále více zasahuje do záležitostí ČSR.

V Řecku se rozpoutává občanská válka mezi Churchilovými pravičáky a Stalinovými komunisty. Podobně i o budoucí režim v Polsku. Příprava převzetí moci Československa po válce komunisty probíhá tajně.

1945 Na začátku roku se chýlilo ke konci války, ale Adolf Hitler chtěl bojovat až do úplného konce. Došlo k vyvrcholení odboje, na což okupanti reagovali drastickými opatřeními, kdy byly popravovány civilní osoby, u nichž bylo jen podezření z pomoci partyzánům. Byli pověšeni na stromech a jejich těla byla po středověkém způsobu sňata až za 24 hodin. Lidé byli nuceně nasazováni na kopání zákopů a stavění překážek proti postupující Rudé armádě. Němci měli zpracovánu strategii ARLZ (uvolnění – ochromení - vyklizení – zničení), která spočívala v evakuaci a zničení všeho cenného před nepřítelem (taktika spálené země).

Dne 20. března 1945 vydal Hitler tzv. “Neronův rozkaz” podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení žádný Němec nesměl zůstat na jakémkoliv území získaném spojenci, veškeré stavby a zařízení měly být před evakuací zničeny. Přes České země tak prchaly další statisíce Němců (včetně sudetských Němců z Moravy a Slezska) do částí Německa neobsazených spojeneckými vojsky. Přes Protektorát i české pohraničí přecházely i kolony zajatců z koncentračních táborů, kteří absolvovali pochody smrti, při nichž docházelo k drastickým scénám, brutalitě a násilným úmrtím.

V prostoru Českých zemích se nacházela skupina armád Mitte (Střed) pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Vedle armády plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm, němečtí civilisté, kteří byli připravováni na příchod fronty. Volkssturm měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům. Ke konci války fanaticky bojovali proti Rudé armádě do posledního náboje, poté odhodili zbraň a poté splynuli s civilním obyvatelstvem. V dubnu již byly osvobozeny východní části Moravy, a zbytek Protektorátu se stal útočištěm miliónové německé armády.

Teror nacistů neustal ani v samém závěru války. Ještě 2. května 1945 došlo v Malé terezínské pevnosti, která se za druhé světové války stala synonymem utrpení především židovského obyvatelstva, k poslední popravě 56 českých a moravských vlastenců. Dne 5. května přepadla jednotka Waffen SS moravskou obec Javoříčko, všechny muže starší 15 let povraždila a vesnici vypálila. Národní boj proti německé okupaci vyvrcholil celonárodním povstáním v květnu 1945, kterého se aktivně účastnilo asi 130 000 osob, což bylo druhé největší bojové vystoupení českého národa v moderních českých dějinách (největší byla první světová válka, ve které bojovalo asi 1,4 milionu Čechů). Osvobozením našeho území spojeneckými vojsky Protektorát zanikl a byla obnovena Československá republika. Československo je osvobozeno a je nastolena vláda Lidové demokracie. Prezident Beneš se vrací z exilu.

Další fotografie z rodinných alb žen sloužících armádě od neznámých autorů najdete na webu Ženy bojující. Tyto jsou ze 17. května 1945.

USA svrhují atomové bomby na Japonsko, které kapituluje. Definitivně tak končí druhá světová válka, ve které přišlo o život a bylo vyvražděno na 60 milionů lidí.

Koloniální soustavy se postupně rozpadají a nové země vyhlašují nezávislost. Vzniká nový, poválečný svět...

Pokračovat