Okamžiky věčnosti

Válka s Habsburky

J. A. Komenský: O sirobě (1624)

Co a jak těžká věc jest siroba?

Všecko to, na čemž sobě jakýmkoli způsobem lidé v světě potěšení zakládají, tu má povahu, že i radost s sebou i žalost přináši. Radost, dokud se užívati dává; žalost, když odchází. Nebo poněvadž na zemi nic věčného není, než všecko jedno za druhým jde a míjí, nemůže také žádné zdejší potěšení stálé býti, byť i dlouhé bylo. Ale ani dlouhé býti nemůže pro přílišnou všech věcí vrtkost a prudké jedné každé z nich k cíli dobíhání. Mezi takovými nestálými potěšeními jest i to, kteréž z milých na světě přátel vyplývá; proto že milí jsou, a však smrtedlní jsou. Přítel zajisté věrný a milý jest vzácný a drahý klénot, jakž o tom těmito slovy Sirach mudřec vysvědčil: Přítel věrný jest obrana mocná, kdož jej nalézá, nalézá poklad. Přítele věrného není směny, a není váhy ušlechtilosti jeho. Přítel věrný jest lékařství života; kdož se bojí Pána, nachází jej (Sir. 6, 14). Kdež čtyřmi zvláštními tituli věrného přátelstva užitečnost vyjádřil, totiž že člověku jsou obranou, pokladem, ušlechtilostí a lékařstvím života.

Mnoho tu, a však pravdivě povědíno jest. Povědíno, pravím, všecko, co se povědíti mohlo; proto že k vezdejšímu životu ničeho víc nad to čtvero není potřebí. Kdo má bohatý poklad, nebojí se chudoby; kdo věrné ochránce, nebojí se násilí a bezpraví; kdo jisté a zkušené lékařství, i z neduhu sobě, když se mu přihodí, spomoci může; kdo náležitou svou ušlechtilost a okrasu má, má z toho poctivost a slávu i lásku a milost. Přátelé pak věrní za všecko to nám stojí, jestliže jimi zaopatřeni jsme. Nebo to předně jest okrasa a pochvala člověka, přátel mnoho míti; přijde-li nebezpečenství jaké, jest se kdo o člověka ujíti a zasaditi; přijde-li nouze, jest kdo půjčiti; založiti, dáti, co potřebí; přijde-li nemoc, jest kdo opatřiti a posloužiti. A poněvadž dobrá mysl půl zdraví; z jejich pak opravdové k nám lásky a milého s námi přebývání nemůž než potěšená mysl býti, to samo jako lékařstvim jest života. Odkudž Cicero řekl: Ani nám ohně, ani vody, ani povětří tak často není potřebí jako přátel. A Xenophon: Přítel (prý) jest žádostivé jméno, útočiště před neštěsttm, stálé odpočinutí a vinšování hodné potěšení.

Slove pak přítel nejen ten, kdož k nám přivtělen jest, to jest, do jedné a též s námi krevnosti a přibuzenství náleží a jako částka jest při těle našem (jako jsou rodičové a dítky, bratří a sestry, strejcové a tety, manželé, švagrové etc.); ale také každý, kdož nám přeje, od toho příti neb přáti přítel a přátelé se jmenuje a jmenují, jako jsou ochráncové, dobrodincové a tovaryši věrní. Všickni ti jsou přátelé naši; to jest obrana naše, poklad náš, ušlechtilost naše a lékařství života našeho.

S těmi takovými přátely, když se trefí, že někoho buď smrt neb jiná přihoda rozloučí, a on jich zbaven bývá, takový člověk sirý a neb osiřalý a osamělý se jmenuje a nazývá. A podlé toho siroba a neb osiření jiného nic není, než nejbližších, nejpotřebnějších, nejvěrnějších a nejmilejších přátel potracení a služby i pomoci jejich a odtud vyplývajícího potěšení zbavení.

Kterýž způsob života že bídný jest, leč ten neví, kdož a neb nezkusil, a neb rozumu k rozvážení té věci nemá. Jakož zajisté kdož přátely dobře zásoben jest, má obranu, poklad, okrasu a lékařství života: tak kdo právě osiřalý jest, zbaven jest obrany pokladu, okrasy a lékařství svého. Předně zajisté siroba přináší zámutek, tesknost a bolest srdce; proto že jak v jiných strátách, tak nejvíce tuto pravé jest Plautovo promluvení, že my lidé tehdáž teprv svým dobrým věcem rozumíme, když, co sme měli, straceno bývá. A v pravdě, když člověk dobrého přitele stratí, teprv mu to obyčejné, co na něm měl a co s ním stratil, na mysl jde; odkudž toužení, tesknost, svírání, pláč a naříkání, zalévání očí slzami a srdce krví, prahnutí a svadnutí kostí pochází, že člověk mrtvou téměř v živém těle duši nosí. Tu by mnohý rád přemilého přítele zase na Bohu vyprosil, rád všemi poklady svými vyplatil, rád všemi svými nehty z hrobu vydrápal, kdyby se státi mohlo. Ale čím k tomu méně naděje jest, tím se více tesknost a žalost v srdci rozmáhá. Zkusili toho apoštolé, Pána svého strativše; mezi nimiž po tři dny nic nebylo jiného než kvílení a pláč (Mar. 16, v. 10).

K tomu potkávají se často lidé osiřalí s posměchem lidí nevážných; kteříž jim zámutku a neštěstí přejíc nad nimi plésají. Třetí, obyčejně také potkávají se s škodami, tím i jiným způsobem. Nebo člověk osiřalý jest jako zahrada s rozbořenou hradbou, do níž, kdo chce, vchází a stromy otlouká. A neb; jakž se vůbec v přísloví řiká, jako hrách u cesty, kterýž každý mimo jdoucí šklube; a neb jako onuce, o niž každý otírá nohu. Přichází-li potřeba jaká, nemá útočiště žádného, žádného, kým by se honosil, žádného, kým by se obveselil; smutno mu a pusto všudy. Protož písmo dí: Běda samotnému; nebo když by padl, nemá, kdo by ho pozdvihl (Eccl. 4, v. 10).

Odkud siroba pochází?

Bývají pak lidé přátel svých rozličnými příhodami zbavováni. Nejobyčejnější věc jest, že smrt práva svého k lidem užívajíc a nic na to, jest-li kdo čí přítel a záleží-li na něm komu, nehledíc, na koho přijde, dáví a preč vláčí. Některým lidem ďábel přátely moří; jako Sáře sedm ženichů udávil, než se s ní sešli (Tob. 3, 8). Některé hrom bije; jako Aronovi knězi dva syny oheň s nebe spálil (3. Mojž. 10, 2). Někteří zemětřesením neb obořením domu se zasýpají; jako Jobovi dítky jeho (Job 1, 19). Někteří hynou v bitvách; jako Joziáš, pobožný a poddaným velmi užitečný král (4. Král. 23).

Někteří se katům v ruce dostávají, svých po sobě nejen v sirobě, ale i hanbě před světem zanechávajíce. Tak Amaziáš, král Judský, pro rebellii některé odkliditi dav, syny jejich při životu zanechal (4. Král. 14, 5). Tak ona matka na hrozné synů svých muky a smrt pro náboženství dívati se musela (2. Mach. 7). Někteří skrze vrahy k sirobě přicházejí; jako Adam a Eva skrze Kaina. (1. Mojž. 4). Někteří skrze svých od zvěři roztrháni, neb u vodách ztopeni, neb jinými nezčíslnými přihodami v sirobu upadají. Nebo jak se vyhnouti neumí ryba síti a pták osidlu, tak nezná člověk žádný, kde jej a neb přítele jeho neštěstí a příhoda čeká (Eccl.,9, 12). By kdo zlattem a stříbrem, a neb také vlastním životem od smrti chtél vykoupiti bratra a přítele svého, nemůž (Žalm 49, 8). Nebo není člověka, kterýž by moc měl nad životem, aby zadržel duši svou neb nětčí, aniž jest zbraň jaká v tom boji, aniž ví, kdy jej to potká (Eccl. 8, v. 8).

A protož ach, jak bídná jest nejistota vezdejšího života! Jak statkem, krásou, zdravím, tak ani přítelem věrnyn žádné hodiny žádný bezpečen není. Dnes hojnost maje přátel, zítra žádného můžeš nemíti. Dnes otočený tovaryšstvem a potěšenou družinou, zítra jako pustý kůl budeš, a neb, jakž písmo mluví, jako osamělý vrabec na střeše, a neb vejr na poušti (Žalm 102, 7. 8). Aniž zase přátel, kteréžs stratil, čekati můžeš, proto že se žádný na věky nevrátí, by ty více po nich toužil, tesklil, plakal. Nebo jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho více pozná místo jeho (Job 7, 9. 10).

O stromu zajisté, by i podťat byl, bývá naděje, že se zase vypučí a zroste; ale člověk, když lehne, nevstává zase, dokudž nebe stává (Job 14, 7). Bídná věc, že to, což tak žalostné jest, a jednou se přihodě odestati se žádným vymyšleným způsobem nemůže, tak se snadně nám lidem, a to leda příhodou přihází. A však ne že by ty příhody, jak samy chtějí, přicházely; ale jak je všecky předivně řídicí Bůh uvodí. On sám jest, kterýž uvodí sirobu, on sám upřímého i bezbožného zahlazuje. Nebo jestliže on toho nečiní, kdož jiný? (Job 9, 22. 24.) V jeho ruce jest duše všelikého životčicha a duch každého těla lidského (Job 12, 10). On každému vyměřuje dny jeho a počet měsíců a klade cíle, jichž by nepřekračovali (Job 14, 5). A stíraje jednoho každého říká: Navraťte se zase, synové lidští (Žalm 90, 3). Pozůstalí pak kvělte a plačte. A protož, jakož Bůh věrných přátel dárce jest, tak zase, když odjati bývají, on a žádný jiný je odjímá, cesty sobě k tomu, jaké se mu kdy vidí, obhlídna a vyměře.

O vdovství, vdovcích a vdovách.

Manželství téměř jest přirozená věc. Nebo všeliký pod nebem tvor vine se k své rovni,t a každý životčich miluje podobný sobě, dí Sirach 13, 18. Proto že je hned na počátku sám Stvořitel tak po dvou spořádal, i člověka také; přidav jemu mimo tu přirozenou, kterouž s hovady společnou má, k své době náklonnost, rozum, aby tovaryšení toho k svému potěšení jak užívati věděl, a nad to ještě zapečetil to mocným rozkazem svým, aby dva ti jedno byli. Jak tedy se bez bolesti oudové jednoho těla roztrhnouti nemohou, tak manželů věrných roztržení bez bolesti býti nemůž. Zvláště jestliže podařilé bylo manželství, a manželé nejen jedno tělo, ale také jedno srdce a jedna duše spolu byli, tu se na prosto k smrti rovná, když jeden druhého má oželeti.

Ale což? I tu Pán Bůh soudy své konaje, k svatým svým dokazuje milosrdenství, a pozůstávajícím připomíná smrtedlnost jejich, a učí vážiti sobě darů svých, a obrací k milování sebe nejvíc, a prubuje trpělivost, jakž již prv připomenuto. Mimo to pak mívá jiné obzvláštní příčiny. Někdy, že chce dáti lepšího manžela neb manželku, prvního béře preč; jako když šlechetnou Abigail Davidovi dáti chtěl, bláznivý Nábal musel ustoupiti (1. Král. 25). Někdy na proti tomu, někomu chtěje za pokutu hřícha a neb na průbu ctnosti nevhodného dáti, první ustoupiti musí.

Někdy, že Pán Bůh jinou osobu zřídil, s kterouž by se někdo zstaral. Dokudž pak ta neodrostla, a neb sic čas nepřišel, na ten čas jemu byl přidal jinou; kteráž, když onano dospěje, zase ustoupiti musí. Tak se pobožné Sáře stalo, kteráž pobožnému Tobiášovi odložená byvši, dříve než on odrostl a se našel, jiným sedmi, jednomu za druhým zasnoubená byla, kteříž však všickni ustupovati museli, a panna vdova tomu, komuž osudem náležela, dochována (Tob. 6, 22). Podobně Rut Moabská Božím uložením Bozovi za manželku obrána byla, aby prabábou byla Pána Ježíše. Kteréž Boží uložení mělo-li dojíti, musela i Bozovi první manželka i jí první manžel Chelion umříti, a ona se s tchyní svou Noemi do Betléma dostati (Rut. 1).

Někdy, že někoho cizím dětem za otce neb matku dáti chce, s prvním manželem neb manželkou rozlučuje; jako, aby Josef pěstounem byl děťátka Ježíše, nemohlo se to jináč státi, než aby prvé ovdověl, a Maria jemu na to místo zasnoubena byla. Někdy také pro hříchy Pán Bůh manžely rozlučuje. Ku př. na Thámar dvakrát vdovství dopustil, proto že Her a Onan, manželé její, bůjnosti a hovadství více než pravého manželství hleděli; protož zbil je Hospodin (1. Mojž. 38). A tak summou vždycky má Pán Bůh jisté své příčiny, proč to činí; na kterouž Božskou prozřetedlnost pobožní manželé se spouštějíce, mohou a mají i takové své příhody trpělivě jako z ruky jeho přijímati, cele se milosrdenství jeho důvěřujíce, že to vše, což činí, k dobrému obrátí a vyvede, by nad jejich rozum bylo. Mezi tím však má pobožný a rozumný vdovec neb vdova (pokudž se to lidským soudem vystihnouti může) bedlivě souditi, co Pán Bůh tím obmejšlí ? Polehčiti-li jemu či přitížiti chtěl?

Jestliže manželství bylo nepotěšené pro jakékoli přičiny, a neb že časové zlí a nebezpeční jsou jakýmkoli způsobem, má sobě Pána Boha tak vykládati, že tím svazku toho rozvázáním jako břímě z něho sňal, aby sobě volnější byl; za čež Pánu Bohu poděkovati, s pokorou však, bázní a třesením, není nenáležité. Pakli manželství bylo potěšené, a neb jemu tovaryš života nevčas nějak odjat, přijíti to za kázeň Boží a Pánu Boha také, byť s pláčem bylo, poděkovati. Druhé, má pobožný vdovec neb vdova smlouvu učiniti s očima, nýbrž i mysl na uzdě míti strany pohlaví druhého. Nebo jestližeť Duch Boží chce, aby ti, kteříž ženy mají, byli, jako by jich neměli (1. Kor. 7, 29), ovšem tedy chce, aby, kteří jich nemají, čistoty těla i mysli ostříhali.

Třetí, mají nebýti kvapní k novému ženění neb vdávání, jak pro lidi, tak sami pro sebe, až i pro Boha a svědomí. Pro lidi, aby v pomluvu neuběhli. Pro Boha, aby se prudce kázně jeho z hřbetu střásati nezdáli. Pro sebe, aby pospícháním nětco ne přehlídli. Nebo jestliže k prvnímu ženění neb vdávání bedlivého rozmyslu potřebí, ovšem a mnohem více k druhému neb k třetímu. V čemž by každý vdovec neb vdova sám sobě k výstraze býti měl. Nebo bylo-li prvnější manželství potěšené, kdo ví, zdaří-li se podruhé takové? A tu bude pozdě bycha honiti. Pakli bylo nepodařilé, potřebí mysliti, aby v ně znovu neuběhl, a míti se opatrněji a nekvapiti na se.

Nýbrž čtvrté, můž-li to na sobě obdržeti člověk, nejlépe jest na ženění neb vdávání nemysliti více; poněvadž (podlé vlastního zkušení jejich) manželství tak mnoho nepohodlí jako pohodlí, často pak více s sebou nese; a Duch Boží zjevně praví: Dobré by bylo nedotýkati se ženy, a komu není nouze, ale v moci má vlastní vůli svou, napomíná, aby sobě toho daru vážil, jím od sebe nestrkal a dobrovolně se zase z svobody pod jho nedával (1. Kor. 7, 37.). Kteréhož však slova poněvadž ne každý (jakž dí Kristus Mat. 19, 11) chápá, neumítá Duch Boží žádnému osidla; vdáti neb oženiti se dovoluje, toliko v Pánu (1. Kor. 7, 39).

O dítkách osiřalých.

Žalostnější věc zdá se, když Pán Bůh dítkám malým rodiče béře, a ony v tom raditi sobě neumějícím věku nejvěrnějších svých rádců, vůdců, ochránců a opatrovníků zbaveny bývají. Ale i ty mají potěšení:

Předně toto, že když jim na zemi otců a matek nestává, Bůh se jim za otce a matku sám vystavuje. O čemž Písmo dí: (Hospodin) jest otec sirotků a ochránce vdov (Žalm 68, 6). Zvláště jestliže pobožní rodičové umírajíce dítky své horlivými modlitbami Pánu Bohu poroučejí, on se poručenství toho ujímá a v své je opatrování béře. Pod kterýmž opatrovníkem čeho se komu nedostávati bude ? Když někdo za poručníka a ochránci má zemského krále, troufá sobě, že dobřě opatřen jest a bývá. Proto že král jisté opatrovníky zříditi může, kteříž by na něj pozor dáti museli, s přísným poručením a pohrůžkou, aby se jinák nedálo.

Ale nebeského toho krále v opatrování sirotků i pečlivost i prozřetedlnost tisíckrát větší jest, než se při kom na světě najíti můž. Ten vrchnostem nižším takto přísně o osiřalých poroučí: Vdovy neb sirotka žádného netrapte. Pakli to budete činiti, a oni ke mně volati budou, vězte, že já vyslyším křik jejich, a rozhněvá se prchlivost má, i zbiji vás mečem, a budou ženy vaše vdovy a děti vaši sirotci (2 Mojž. 22). Mimo to pak může a má obyčej tajným svým řízením jisté osoby za ochránce sirotkům pobožným vystavovati; jako osiřalému dítěti Joasovi za pěstouny Jozabu a Jojadu (1. Král. 11, 2), Mifibozetovi za dobrodince Davida (2. Král. 9), dcerám Salfadovým za prokurátora Mojžíše (4. Mojž. 27) vzbudil; a jiné jiným po dnes.

Zatím jisté jest a zkušením (chceme-li jen s soudem na to pozor dáti) stvrzené, že více a častěji dítkám smrt rodičů k dobrému nežli ke zlému bývá; život na proti tnmu ke škodě víc než k užitku. Po řídku zajisté jest takových rodičů, jakýž Abraham byl; o němž vysvědčil Bůh, že se vší pilností dům svůj k bázni Boží vedl (1. Mojž. 18, 19). Vice jest Eli lenivých, v kázni dítek otců hovadnou láskou a milováním a folkováním dítky na těle i na duši zavozujících. Ó což se mělo Ofni a Finesovi svatě státi, kdyby Eli, otec jejich, časně byl umřel, a oni otčima neb sic nějakého zůřivého poručníka byli dostali? Nepochybné jest, žeť by se lépeji bázni Boží byli vynaučili a ne tak bídně zhynuli, jakž zhynuli (1. Král. 2).

Dobře a svatě se Timoteovi stalo, že otce pohana v maličkosti stratil; kterýž kdyby byl zůstal, snad by on (lidsky mluvě) k víře v Krista a k takové před Bohem a církví vzáctnosti nebyl přišel. Ale Pán Bůh otce tělesného jemu vzav, duchovního jemu dal, Pavla svatého. Ach, jak to pěkná směna! (Skutk. 16.) Podobně Augustin sv. kdyby časně nebyl osiřal, těžce by byl (vždy po lidsku mluvím) k tomu, k čemuž přišel, přišel, i on otce pohana měv. Vidáme po dnes, že mnohým jejich v maličkosti osiření na těle i na duši dobře prospívá, proto že u otčimů, macech, a neb sic u cizích pod tvrdší kázní jsouce, hned z mládi se bázni, poddanosti, pracem učí a z nich čistí, povolní, vlídní, pracovití, živí, zprávní lidé bývají; ješto by rodičové milkováním a rozmazáním svým jen hýsků a povalečů z nich byli nadělali.

Ale dí sirotek: Kdyby moji milí rodičové déle živi byli, byli by mi více statku nashromáždili, a já bych lépe opatřen byl než sem! Odpovídám s Sirachem: Počátek života lidského jest chléb a voda a oděv (Sir. 29, 25). Na proti tomu statek bývá začátkem pýchy, lenosti, marnotratnosti, lakomství, summou zlých věcí. A protož to co díš, jestližeť Pán Bůh naschvál proto rodiče preč vzal, aby tobě neshromažďovali? Znaje totiž, že by to i s jejich i s tvým zlým bylo? Neb někdy rodičové bez paměti na dítky honí, právě i neprávě statky dobývajíce, jen aby dítkám mnoho nechali, i svědomí vlastnímu ubližujíce; což duši jejich špatný zisk přináší a dítkám kusa užitku. Oni zajisté maličko odrostouc, a že nahltaného statku dosti mají, rozumějíc, v žádnou počestnou kázeň jíti, žádným se zpravovati nechtí.

A tu bývá zlého počátek, zvláště když k tomu nadymači (bez nichž řídko bývá) přistoupí a tak do uší šepcí: Ale co ty se máš tím učením trápiti? Zdažť toho nouze? Nech té školy neb toho řemesla jiným; však co ty po rodičích, po dědovi, po bábě etc. vezmeš, do smrti toho neutratíš, aby ty sto let živ byl. A takové podpalování mládeže se velmi chytá, poněvadž z přirození k zalibování se sobě schopní jsme, k záhálce a svévolnosti ovšem. Takž mladý pánek, vezma na kly, nechce do ničeho, práce a napomínání preceptorů a jiných věrných rádců musí býti ničímž. Dá se v zacházení s ptáky, rybami, koňmi, chrty a tovaryšstvem. Naučil-li se čemu, to v brzkém času roztrousí všecko, peníze a statek pomalu musejí prchati také; a co nachoval stýskal, utrácí výskal, až naposledy všecko na mizinu přijde, i on sám.

Nechť se dá pozor na lidi učené, moudré, vzáctné, odkud a z jakých lidí povstávají? Najde se v pravdě, že a neb jsou z těch, kteříž hned z maličkosti osiřali, a neb z chudých rodičů pošli. A tuť se písmo plní: Vyzdvihuje z prachu nuzného a z hnoje vyvyšuje chudého, aby jej posadil s knížaty lidu svého (Žalm 113, 7). Což proto nepochybně moudrost Boží činí, aby sobě chudl, bohabojní sirotci sirobu svou čím osladčovati měli. Vedlé čehož moudře a rozumně činí rodičové ti, kteříž, co by dítkám statku zanechati měli, to na vyučování jich buď liternímu, neb jiným potřebným uměním raději nakládají, aby nemajíc nač spoléhati, tím bedlivější byli v předsevzetích a ukázaných pracech, a časem svým Bohu, církvi, vlasti a obcem hoditi se mohli. Takoví i živí i mrtví tisíckrát lépe slouží dítkám svým, nežli kteříž je jakkoli velikými statky zachystávají.

J.A.Komenský - Historie o těžkých protivenstvích církve české

Pokračovat