Válka s Habsburky
J. A. Komenský: Historie o těžkých protivenstvích církve české (1645)
Čechové, jakž jen na víru obráceni, ihned protivenství zakusili.
Čechové, narod slovanský, v modlářství až do léta Kristova 894. pohříženi, bez pravého Boha a náboženství byli. Ale toho vlastně léta kníže jejich Bořivoj, hostem byv u Svatopluka, moravského krále, divným Božím řízením známosti Kristovy nabyl a ihned tam v Velehradě 23. dne měs. června s třiceti vévodami (aneb vladykami) křest svatý přijav s radostí se domů navrátil a Strachotu (jinak Methudia) biskupa moravského, aby českým apoštolem byl, s sebou přivedl. Kdež jakž jen semeno slova Božího rozsíváno býti začalo, hojná ihned žeň nastala. Nebo odvrhše modlu, již dotud ctili jmenem Krosinu, i Lidmila, knížecí manželka, i přednějších pánů a obecného lidu velký počet křtíti se dali, a od Bořivoje kostely i školy po místech se vyzdvihovaly.
Tuť se Čechům rozsvítilo nejprvé evanjelium svatého světlo; ale jehož bez kříže míti nechtěl ukřižovaný Kristus, kterýž, jak sám vlastní krví církev založil, tak ji, aby tím plodnější byla, krví mučedlníků svých tytýž zalévati dopouští, proto že ta jest moudrosti Boží rada, abychom se ne pro tento život v Kristu naději míti učili. Čechové tedy evanjelium svatého vlastní svých milých přátel krví připlatili, mezi nimiž i kněžna Lidmila a Václav kníže, a některé sto z obecného lidu byli. Což jak se dálo, krátce (nejvíce z historie Doubravovy) se oznámí.
Nejprvnější ze všech sám Bořivoj od bezbožné nevěrných roty z země vyhnán a na jeho místo Stojmír, jenž v Bavořích za 13 let vyhnancem byl, dosazen. Ale když že i ten křesťanem jest zvěděno, zase ho vyhnali, a Bořivoje povolavše, k tomu, aby synu svému Spytihněvovi, jakožto pohanům příznivějšímu, knížectví postoupil, přinutili. Po jeho smrti Vratislavovi, mladšímu Bořivojovu synu, za manželku dána Drahomíra, panna rodu slavného, obličeje pěkného, ale zvedení pohanského. Kteráž z počátku k manželu a křesťanským pánům přívětivá byla, a že naučíc se katechismu, křest přijme, slibovala; ale potom jak učitele své tak i rukojmě žena bezbožná opovážlivě oklamala, daleko ukrutnější proti křesťanům se stavši, než někdy Jezábel proti prorokům.
Dokud sice pobožný manžel její živ byl, dotud pojatou proti křesťanům nenávist chytře tajila. Ale když po jeho smrt Václav, syn starší, od Lidmily, báby své, k vychování přijat, ona mladšího Boleslava k cvičení vzala; a správy země se ujavši, hned vůbec vydaným mandátem, aby kostely křesťanům zavřeny a přisluhování svatá zastavena byla, poručila. Zapověděla zajisté i kněžím lid učiti i školmistrům mládež cvičiti, a kdo by jináč se zachovali, těm vězením, vyhnáním, smrtí hrozila. Tu v Praze úřadové proměněni a na místa křesťanů modláři posazeni. Z jejichžto návodu tajně i zjevně, a to beze všeho trestání, věrní mnohé křivdy snášeli i mordováni byli. Jestliže pak kdo z křesťanů, bráně života svého, někoho z nich zabil, pro jednoho na desíti mstěno bývalo.
Ale aniž tak nenasycenému Drahomíry se rozlícení dosti učiněno býti mohlo, pro nemírnou všech křesťanů vyhnání a vyhlazení chtivost, jak by nejrychleji býti mohlo. Povolavši tedy jednoho z nejjízlivějších měštanů, kteréhož Pražanům za rychtáře představila, jménem Palhoje, tomu v svém proklatém úmyslu a po čem nejvíce touží, se vyjevila, i aby skrze něho buď lstí buď mocí to vykonáno bylo, snažně žádala, mzdu hojnou za pilné toho vyřízení slibujíc. Přijal na se tu nešlechetnost, a na 600 přísahou sobě zavázaných mužů v domě svém zbrojí opatřiv, s těmi k domům těch, kteříž pobiti býti měli, pospíšil a je vybojovati usiloval. Ale, že ta věc Božím řízením křesťanům vyjevena byla, sebrali se i oni v počtu okolo 400 k hájení životů svých. I bili se vespolek tak, že křesťané vítězství obdrželi; a padlo z obojí strany těch, jejichž krví ryňk i ulice pomazány, okolo 800.
Drahomíra, nelibě to nesouc, že se ta rada nezdařila, obrátila se ke lsti a stavěla se, jako by se jí takové bouřky nelíbily. Protož obojí straně zbroj složiti a na rathauz vnésti rozkázala, a aby žádný s střelbou neb mečem nechodil, přísně zapověděla.
Křesťané, ačkoli že tu podvod jest, se domýšleli, však aby nebylo myšleno, že rozkazům vrchnosti se protiviti chtějí, zbroje své na to místo snášeli, na kteréž že je protivná strana snášela, viděli. Drahomíra pak na ně tak nezbrojné, noc temnou k tomu obravši, aby snad ve dne, jako i před tím, bouřka se nestala, znovu nastoupiti poručila. A tak noci jedné od mordéřů k tomu najatých více než tři sta lidí napolo nahých, napolo spících pobito. Z čehož Drahomíra se utěšila, však nenasytila, ale krvavému tomu rychtáři svému moc dala, aby po Praze zjevně již křesťany mordoval a vyhubil. Což on pilně vykonati se snaživ a při sobě nemálo mordéřů a katanů měv, po ryňku i ulicích běhal, každého, kdo se mu namanul, mordoval, tak dlouho, až křesťané raději silně bojujíce, zemříti, nežli tak lenivě zbíti se dáti chtíce, znovu se sebrali, rychtářovi bránili, jej přemohli a utíkajícího probodli.
Drahomíra takového ukrutnosti své holomka ztrativši, jako by se vztýci měla, sobě počínala, a nemohouc v Praze křesťanů vyhladiti, na jejich kostelích se pomstila, kteréž toliko dva ještě měli, a v jednom z nich byl hrob manžela jejího, však je spáliti kázala.
Jan Hus a Jeroným Pražský, s jinými některými mučedlníky
Léta 1391, nějaký Jan Milheim, měštěnín pražský, vystavěl kostel dosti veliký k tomu cíli, aby v něm slovo Boží bylo kázáno, a ten kaplou betlemskou nazval i akademii dedikoval. Do kteréhož první kazatel uveden byl M. Štěpán z Kolína; a když ten v létě 1402. umřel, dán na jeho místo M. Jan Hus, profesor akademie, muž pobožný a velmi horlivý.
Ten vida, jak lidé všelikého stavu a řádu jsou rozpustilí a žádný povinností svých nevykonává, počna od krále a biskupa až do pánů, měšťanů i kněžstva, toliko lakomství, pýchy, ožralství, rozkoší a všeho, což nejhoršího jest, následují, dostav takové jako z nebe podané příhodnosti, zjevné ty hříchy zjevně kárati počal. A pokud proti světským horlil, potud od duchovních za velikého muže jmín byl, jako ten, z jehož úst sám Duch svatý mluvil. Než jakž i na ně hřímati počal, hned v myslech proměněni jsou, že se vztekl, že ďáblem posedlý jest, o něm rozhlašovali.
Píše se, že nejprvé někteří z předních pánů proti tomu před králem Václavem (kteréhož papež, že jeho bully v Čechách nevykonal a kacíře proti jeho vůli trpěl, knížatům německým jako lenivého a říši neužitečného zošklivil a v historiích o málo že dobré pověsti nezbavil) žalobu vedli a prosili, aby mu taková bouřlivá kázání zapověděna byla. Ale arcibiskup Volbram tomu odepřel, mluvě, že Hus k tomu, aby pravdu mluvil bez přijímání osob, při svém svěcení přísahou se zavázal.
A když po roce tentýž Hus, jak duchovní jsou lakomí, rozkošní, svatokrádcové, mnohem ještě ostřeji na kázáních mluvil, a arcibiskup od krále podobně téhož, jako před tím úřední páni žádal, odpověděl král, že to býti nemůže nebo že Hus k tomu, aby pravdu mluvil bez přijímání osob, přísahou se zavázal. Tak se Pánu Bohu líbilo, jejich proti muži svatému a budoucí své nádobě usilování rozptýliti.
Navrátil se téhož roku (1400.) z Anglie Jeroným Pražský a přinesl s sebou knihy Viklefovy, kteréž mnohým do rukou se dostaly, a mnozí rozličné soudy o nich vydávali. Někteří chválili, z nichž obzvláště byl M. Jan Hus; jiní haněli a potupovali, zvláště akademici, kteříž, jak výše psáno, z rozličných národů tam shromážděni byli.
Léta 1404. dva Angličané, sv. theologie bakaláři, nějaký Jakub a Konrád Kanterburský do Prahy přišli a v knihy akademické se vepsati dali; ihned zjevně o přednosti papežské a k tomu podobných věcech hádati se počali, ale jim to brzo obecnou zápovědí přetrženo. Oni tedy, aby co lidem nebylo volno, bylo volno stěnám, dali na síni toho domu, kdež hospodu měli (s povolením hospodářovým) vymalovati na jedné straně historii, jak Pán Kristus k mučení svému jel do Jeruzaléma, s naproti tomu, jak papež s dvorem svým a s kardinály jezditi obyčej má. Kteréhož malování když M. Jan Hus na kázáních často dotýkal, že tu, jak Kristus a papež sobě podobni jsou, viděti, lidé k spatření toho houfně tam běhali.
Léta 1408. 24. května byli od 40 mistrů a velikého počtu bakalářů artikulové Viklefovi opět examinováni i potupeni; zapovědíno také pod poctivostí, aby se žádný učiti jich neopovážil. Jan Hus vida, jak akademici Němci stranu papežskou snažně obhajují, za slušné usoudil k odvrácení takové jejich drzosti něco před sebe vzíti. Protož před velikým počtem obojího národu v koleji císaře Karla měl o tom promluvení, že Čechům jakožto domácím náleží míti více hlasů než Němcům cizozemcům; neb ačkoli císař Karel s počátku akademie cizozemcům, kdyby se oč raditi bylo, tří hlasů povolil, Čechům čtvrtého; to však že tehdáž bylo pro malý počet Čechů, kteří sa v umění literním cvičili. Potom týž Karel že mínění své v posledním listu svém císařském, zlatou bullí stvrzeném, dosti vysvětlil, že učení pražské na spůsob učení pařížského vysazuje. Již pak, že známo jest, že ve Frankreichu cizozemci toliko jeden hlas, doma pak zrození tři hlasy mají.
Rozhněvali se o to Němci a apelovali k Václavovi králi, což i Čechové učinili. Král s výpovědí celý rok prodlévav, naposledy (léta 1409. 27. září) Čechům tři hlasy přisoudil. Němci za velikou hanbu to sobě položivše, všickni se z Prahy odebrali a do Míšně se dostavše, k vyzdvižení v Lipsku a v Erfurtě vysokých škol příčinu dali; Čechové pak skrz hlasy M. Jana Husa za rektora akadenlie zvolili. Mniši tím spůsobem od krále i od vysokých škol opuštěni byvše, u arcibiskupa Zbyňka z Hazmburku, člověka abecedáře, to zjednali, že v létu 1410. 16. dne července knihy Jana Viklefa po druhé jsou potupeny a na oheň odsouzeny. I spáleno (jakž Aeneas Silvius svědčí) kněh více než 200 pěkně sepsaných a svázaných, i zlatými puklami ozdobených. Jsou verše od někoho z prostého lidu sepsané, kterými toho abecedáře (nebo se teprv abecedě učil, když již arcibiskupem učiněn byl) tak dotýká:
- Zbyněk z Hazmburku, abeceda, dal páliti knihy, co v nich psáno nic nevěda. Ale Jan Hus traktát sepsal, že knihy kacířské mají čteny býti; obzvláštní také držel disputací, zastávaje knihy Viklefovy o Trojici svaté, kteréž též spáleny byly.
Léta 1411., když Jan XXIII. papež proti králi neapolitánskému válku vedl, těm, kteří by se potřebovati dali, odpustky rozdával, a nějaký těch frašek kramář do Prahy se dostav, je zjevně z katédry po kostelích rozhlašoval, našli se ve třech kostelích, kteříž proti tomu se ozvali, mluvíce, že papež, poněvadž na křesťany takové těžkosti vymýšlí a je k válkám proti sobě rotí, antikristem býti musí. I jsou ti tři jati a do vězení dáni: Martin Křídélko, Jan Hudec a Stanislav Polák, švec. Za kteréž ač akademie i obec se přimlouvala, však přece hned za horka jsou na ryňk vyvedeni a stínáni. Což jakž se rozhlásilo, akademici přiběhli a těla jejich vzavše s slavnou processí zpívali: Isti sunt sancti, qui pro testamento Dei sua corpora tradiderunt, i do kostela Betléma vnesli a pohřbili.
Na zejtří Jan Hus proti těm pověstným odpustkům theses (artikule) sepsal a aby o nich disputováno bylo, je vyvěsil i zjevně (s M. Jeronýmem, kterýž tak statečně bludům ve škole jako Jau Hus v kostele odpíral) jejich maraost prokázal. A když onen přece nestydatě ty odpustky prodával, sběhši se houf studentů, naň udeřili, odpustky a pečeti pobrali, jednoho z prostředku svého vybravše, v kurevské šaty oblékli, na káru posadili, bulli přes rameno mu navěšeli, vůkol vozili a vykřikovali. Nevěstka pak lid obecný lahodnými slovy i rukama k sobě vábila, požehnání rozdávala, až potom na prostřed rynku ty odpustky s mnohými papežskými i kněžskými psaními jsou spáleny.
I obeslal papež Husa do Říma; kterýž když (podle rady některých pánů i akademie) se nepostavil, tedy papež (Jan XXIII. léta 1413. měsíce června) zapověděl v Praze mše sloužiti; a to prý proto, že tam jest tvrdošijný přestupník Jan Hus. Tu Hus vida, že i vrchnost se zlobí, i lid obecný proti němu rotí a všecko se bouří, ustoupil dobrovolně z Prahy a po městech slovo Boží kázal, až do času toho, v němž do Konstancí, aby počet z učení svého vydal, povolán a císařským gleitem ubezpečen byl. Tam jak ho římská sběř přijala a jak s ním nakládala, historie svědčí; jmenovitě že léta 1415. 6. dne července M. Jan Hus, a 1416. 30. dne května M. Jeroným upáleni jsou. Viz Martyrologia.
Celá Česká země potupena.
Nenasytili se krví jejich nepřátelé, ale v rady krvavé vešli, jak by celý ten národ zahladili. Nebo když přední páni čeští v počtu 58 jménem vší obce české psaní k tomu koncilium učinivše, rukama vlastníma se podepsali, pečeťmi upečetili a na to se doptávali, proč tak nespravedlivě jejich duší pastýře, muže nevinného, pobožného, svatého, učitele pravdy Boží věrného potupili? (Psaní toho dátum bylo: v Praze léta 1415. 2. dne měsíce září.) Oni na to psaní, jako ani pánům moravským na podobný v té příčině učiněný list, žádné odpovědi nedali, ale psali k jiným milí ti koncilium toho otcové, jako ku panu Janovi z Michelsberku, Alšovi Škopkovi z Dubé, Albrechtovi z Choltic atd., o nichž věděli, že i v přednosti jsou postaveni i římskými pověrami omámeni. Těch oni žádali i je v tom sobě zavazovali, aby církev římskou sobě poručenou měli, a aby Janovi, biskupu litomyšlskému, v potlačování kacířstva i kacířů nápomocni byli. Datum v Konstancí léta 1416. dne 22. měsíce března.
Z čehož pošlo, že když tak Čechové od koncilium roztrženi a proti sobě ozbrojeni byli, zjitření, svády, nenávisti den ode dne více a více mezi nimi rostly, až duchovníci s kazatelnic husity vylučovali, proklínali, a aby je tím více zošklivili, rozličných lživých důvodů k tomu užívali. Mezi jinými věcmi i toho, že do svic voskových knoty prvé blátem oblepené dávali, a když oheň vosk ztrávě k tomu blátu dohořel, a svíčky tehdáž při tom husitů proklínání od vlhkosti bláta hasly, že hle i tím divem Bůh sám ukazuje, jak ti zlořečení kacíři ani světla užívati hodni nejsou, křičeli. A tak z obcí je vyháněli a všelijaká protivenství jim činili; i kostely, kde jen mohli, gvaltem odbírali. Kteráž věc léta 1419. dne 13. července takovou v Praze učinila bouřku, že od obecného pozdviženého lidu v Starém městě páni radní i s rychtářem skrze okna z rathauzu vyházeni a od lidu na špice oštípů neb kopí rozchytáni byli.
Od téhož koncilium zvolený papež nový, Martin V., v létu 1418. z Kostnice lahodný sice list k Čechům poslal, a je, aby Viklefových i Husových bludů odvolali, namlouval; potom však léta 1420. ve Florencii klatbu na ně vydal a císaře, krále, knížata, markrabata, hrabata, pány, hejtmany, města i obce proti nim k vojně struboval, prose, aby pro rány Kristovy a pro vlastní své spasení, spolčíce se vespolek, na Čechy udeřili a ten svatokrádežný a zlořečený národ dokonale vyhladili. Kdež i každému nejbezbožnějšímu člověku, kdož by jen jednoho Čecha zabil, všech jeho hříchů dokonalé odpuštění slibováno.
Tím podnětem císař Zikmund se vší německou říší a se všechněmi blízkými králi zapálen byv, otrokem se antikristova tyranství učinil, když toho hned roku do země České velikým vojskem vtrhl a celých třinácte let ji hubil. A toť byla ta vojna, kteráž husitskou sloula, o níž napsal Aeneas Silvius, že se jí potomkové více budou diviti, nežli věřiti, proto že v ní žádného neměli štěstí papežští houfové, ale Žižka, vůdce český, a jeho pomocníci vždycky vítězili. Avšak Čechové sami mezi sebou divně se pomíšeli; když někteří při císaři a při papeži stáli; jiní kalich (odkudž kališní pojmenováni) horlivě zastávajíce, k společným mordům náramně tyransky proti sobě rozpáleni byli.
Reformace Pražská
Hned po vzetí Prahy došedše na svá místa rychtářové císařští, obsílali před sebe měšťany katolické a jich se pod věrou vyptávali, aby každý o každém podobojím měšťanu, co kdy od něho nějak svévolně promluveno slyšel neb činěno viděl, pověděl. Kdež, co kdo proti komu podle pravdy neb chuti povídal, to jako by s nebe bylo, přijali; a to potom nejednomu, i všelijak nevinnému, nejedněch těžkostí i smrti příčinou bylo.
Jiným měšťanům, kteříž na milost se přijaté věřili, (léta 1624. dne 23. února) přečtena výpověď, že skrze své rebelství statky ztratili; císař však že jim všeho pobrati nemíní, ale aby každý na pomoc té války díl statku svého vydal. Tu tedy pod přísahou šacovati se musili, a podle jednoho každého vlastního vyznání, aneb také podle, jak by kdo mnoho peněz měl, domnění, ukládána na každého milosti císařské výplata, (kterouž "pardon" jmenovali), sto, dvě stě, tisíc, dva, tři, šest tisíc a t. d. k složení buď hned, buď na jisté terminy. Zapovědíno za tím (15. dubna), aby žádnému, kdo by katolickým nebyl, městského práva dáváno nebylo; kteří pak od léta 1618. městská práva přijali, těm řemesla i handle zapověděli. Skrze což někteří k zemdlení i k odpadlství, jiní k nouzi a chudobě přivedeni jsou.
Brzo potom, 29. máje, přivěšeni byli ke dveřům rathauzu všech tří měst otevření listové tito: Jeho M. knížecí ráčil jest tomu vyrozuměti, kterak mnozí praedikanti, i předešle vypovědění i jiní v městech pražských se zdržující, po domích, zahradách, vinicích atd. s některými osobami své postranní schůzky mívají, káží, čtou, zpívají, tím lid v dobrém rozpakují, k zlému pozdvihují a bouří; čehož J. M. knížecí proti jistému poručení J. M. C. pro mnohé znamenité příčiny, a zvláště pro čerstvý příklad té podobné, na onen čas pod podobným provozování domnělého náboženství praetextem, začátečně v městech Pražských povstalé rebelie, přehlédati nesluší a nenáleži.
Protož ráčí na místě J. M. C. poctivému Františkovi Ostrstokovi z Ostrstoků, J. M. C. rychtáři starého města. pražského, o tom dostatečně poroučeti; aby jakž sám tak i skrze jiné k tomu od něho nařízené na to obzvláštní pozor dal: Předně, kde by koli, v kterém koli městě dověděl se, buď že by od někoho z praedikantů kázáno, aneb od někoho jiného čteno, zpíváno, a sice jaké koli jiné exercitium pod týmž titulem náboženství krom kostelů provozováno bylo, ihned do téhož domu, jakýž by a číkoliv byl, přijma k sobě náležitou gvardii, šel, osoby ty za kněží se vydávající, v témž domě zastižené, jako i kdekoli jinde, kdež by se koli kterého takového praedikanta uptati neb jej, natrefiti mohl, se ujal, jej dostatečně ujistil a náležitým arestem opatřil, osoby pak jiné při tom zastižené na kancelář poznamenané podal.
Tolikéž, poněvadž až posavad v týchž městech Pražských po domích, placech a ulicech všelijaké nové, od církve svaté nepřijaté, náboženství pravému odporné pikhartské písně, a pod titulem žalmů složení rytmové, jakož od žákovstva ze škol tak i od jiných lidí vůbec se zpívají, to zastaviti, přetrhnouti a takových žádných mimo jiné pobožné, křesťanské a od starodávna od církve sv. přijaté a schválené písně zpívati nedopouštěl. Nic méně také zpráva se činí, že někteří školmistrové kalvínské i jiné sekty v některých domích lidi mladé k sobě na učení přijímají, je od nadepsaného náboženství katolického odvozují a v odporném štemflují, posazují, i jinak k roztržitostem mnohých příčin podávají: na takové, kdo jsou kteří, kde a odkud, se vyptati, je pořádně poznamenati, a tolikéž na kancelář českou přednésti a oznámiti hleděl. Vědouce, že v tom jistá vůle J. M. C. naplněna bude."
Následovala za tím 13. Sept. jiná a mírnější výpověď, kterouž Pražanům (po zaplacení "pardonu") císařská přízeň a privilegií potvrzení jest ohlášena, čímž však obojím nedlouho se těšili. Nebo ať mlčím o ustavičném pro náboženství škrabuňku, vyšlo po roce od úředníků zemských k úřadům pražským takové poručení: "Nejvyšší páni úředníci a soudcové zemští jmenem a na místě J. M. C. ráčí skrze zřízené své komisaře konšelům menšího města Pražského poroučeti, aby oni všech obyvatelů téhož města, kteříž katolického náboženství nejsou, před sebe na rathauz povolali a jim jistou J. M. C. vůli v známost uvedli, k přijetí náboženství katolického napomenuli a měli a těm, ježto by nad jiné tvrdošíjnější a urputnější byli, oznámili, jestliže by k náboženství katolickému přistoupiti nechtěli, tedy že netoliko měštanství, ale také i všechněch živností svých zbaveni býti mají. Usouzeno v kanceláři České 13. Febr. léta 1626."
Léta nastalého 1627. nařízeni byli od císaře nad náboženstvím nejvyšší komisaři, jejichž jména výše (v kap. XLIX.) jsme položili. Ti apoštolství své od Pražanů počíti chtíce, poslali 27. března hejtmanům měst Pražských nařízení své, v němž mnohými slovy vypsali, jak veliká jest císařská o spasení poddaných svých péče, jak veliká při kněžích pobožnost, umění, horlivost, bedlivost, a jak jich po Praze i po všem království všudy hojnost, item jak veliká a divná proti kacířům tichost a snášelivost, naproti tomu pak kacířů neustupná vzpoura a zatvrdilost. Protož že již J. M. C. a oni něco jiného před sebe vzíti opravdově musejí, poroučejíce, aby každý všecky měšťany v poručeném městě dal sepsati a sepsané jim pánům komisařům odvésti, to pak jich popsání aby bylo na čtyry díly rozdělené. V prvním řádu aby byli katolíci zrození; v druhém, před tím prvé učinění; v třetím, kteří katolíky býti připovídají; v čtvrtém, kteříž zatvrdilými jsouce, odpírají.
Hejtmané takové mandáty císařským rychtářům dali, a oni setníkům a desátníkům, kteříž dům od domu chodíce, hospodáře a hospodyně, pacholky a děvky i všecky podruhy examinovali, a na to se, k kterému kdo tomu řádu chce zapsán býti, ptali i zapsali.
Spraveny tedy jsou ty rejstra a komisařům přednešeny, kteříž v prvním, druhém i třetím řádu mimo naději méně jich nalezše, co by v takovém množství kacířů činiti bylo, aby zase vzbouření nějakého nebylo, pečlivě myslili. Až to usoudili, aby přednější hlavy, muži, na něž jiní pozor mají, oddáleny a z země vypovědíny byly.
Počátek tedy učinili na čtyrech počestných šedivých osobách, měšťanech staroměstských, proti nimž taková vynešena byla výpověď: "Ráčili jsme s velikou nelibostí tomu srozuměti, kterak v Starém městě pražském mnozí obyvatelé nekatoličtí, měvše sobě od J. M. C. milostivé poručení v příčině religie, t. j. aby všickni dadouce se z bludů sektářských vyvésti a pravé spasitelné katolické víře dobře vynaučiti, k též sv. římské katolické víře v jistém terminu (t. j. do velikonoci již pominulé) spasitelně přistoupili, mnohokráte v známost uvedené: oni v zaslepenosti své urputně trvajíce a všelijakých neslušných, netrefných, jen k průtahu této samospasitelné reformací vedoucích výmluv a úskoků užívajíce, naposledy tím zavírají, že od svého navyklého náboženství (ježto ničemně zavedeni v bludích sektářských vězí) nikoli odstoupiti nemíní, tudy jiným na sobě veliké pohoršení dávajíce, tak že mnozí, kteříž by se sice snáze napraviti dali, na ně se ohlédajíce, takovým zlým zarputilosti příkladem od obrácení se z domnělého na pravé svaté náboženství hrubě dlouho zdržováni jsou. Mezi kterýmiž urputnými sektáři za přední jako vůdcové býti se poznávají Jan Teodor Sixt, Jan Pelhřimovský, Abraham Anjel a Jan Jakub Heyden.
Protož ráčí Jich M. páni komisaři jmenem a na místě J. M. C. urozeného pána Joachyma Slavatu napomínati, aby on při J. M. C. rychtáři, též purkmistru a radě Starého města pražského to skutečně nařídil, aby výš jmenovaní na rathouz povoláni, a jim na konec oznámeno bylo, že se jim ještě poslední peremptorní termin do posledního dne července ukládá, tak aby do toho dne k nadepsané víře sv. katolické římské opravdově přistoupili a hodnověrně od zpovědníka svého psané vysvědčení Jich Milostem přinesli, anebo se ihned vyprodali a nejdéle do západu slunce (téhož 31. Julii) odsud odstěhovali, již napotom všech měst Pražských i celého království Českého do konce prázdni byli, leč by na sebe co horšího dočekati chtěli. A pokudž by tak brzy statků a jmění svých prodati nemohli, dovoluje se jim, některé jiné, však katolické osoby zříditi a zplnomocniti, skrze něž by se to speněžiti a za nimi poslati mohlo; sami pak přece téhož dne aby se odstěhovali.
Avšak před tím ještě přidržáni býti mají, všecka svá jmění v pořádné poznamenání uvésti, kteráž ošacována a odtud všelijaké dluhy jejich (i pardon za rebelství, zůstává-li kdo ještě v reštu), platiti, až i na pomoc placení dluhů obecných města odtud jistá quota vzata býti má. Naposledy pak jiným nekatolickým Pražanům, aby v těchto čtyř osob výstrahu vezmouce, sobě usmyslili, napomenutí učinili a t. d." Datum 12. července 1627.
Vypovědění tito suplikací sepsavše, že krátký termin, v němž svých věcí nebudou moci rozprodati, naříkali, a aby prodloužen byl, žádali. Načež jim odpověď 23. Julii dána, a prosba jich za smýšlenou pouhou eluzí jim počtena; protož aby na konec věděli, že jak oni tak jiní všickni to, což vyměřeno jest, podnikati musejí. Doloženo nic méně, chtějí-li terminu, že se jim dá do dvou neděl, však aby slíbili v tom času vynaučiti se, anebo do vězení jíti. Čímž předěšeni byvše, pospíšili vyjíti, manželek zanechavše pro vyřízení ještě věcí. Ale i na ně hned také výpověď vyšla 28. aug., že ta nikdy J. M. C. mysl nebyla, aby manžely rozlučovati měl, protož aby každá, nechce-li katoličkou býti, za mužem svým vandrovala.
Podobným spůsobem i s jinými přednějšími měšťany zacházíno, tu více, tu méně, někdy 70 osob pojednou vypovědíno, až tak některé sto jich vyhnavše, přestali, v naději, že ostatek lidu snáze budou přehnati moci, jakž se i stalo. Ti zajisté vězením a jinými obtížnostmi, jakéž se hned při jiných městech vypisovati budou, k veřejnému odpadlství (kromě málo některých, ježto se ustranili) přinuceni byli. A tímť spůsobem lidná ta a mocná Praha, až dotud vždycky papežem zhrdavši, bezděky a násilně podmaněna jsouc, Antikristu lehnouti musela.
Pokračovat