Okamžiky věčnosti

Romantismus

1815 Revoluční nálady ze společnosti mizí, lidé rezignují a smiřují se s faktem, že jim vládne císař a chtějí mít po válkách raději zase klid a pokoj. Touží raději zapomenout a odpoutat se od všedních dní. Přestávají věřit i dřívějším nenaplněným ideálům antiky i rozumových filozofií osvícenců. Ve společností začínají převládat opět spíše romantické a idealistické nálady. Zklamaní lidé se raději uzavírají do svého soukromí, touží opět po návratu k původním hodnotám a jistotám a hledají východiska z nenaplněných očekávání, pocitů prázdnoty a duchovního vykořenění. Jde o poslední náboženskou vzpouru člověka před příchodem éry ateismu a materialismu. Znovu se klade důraz spíše na cit, než rozum. Nejsou to však již fanatické emoce a okázalé city jako u generace baroka, ale vědomé pěstování kultu harmonie, domova, venkova, minulosti, mystičnosti, tajemna, rodinného a zbožného života ve kterém mají všichni členové přesně vymezené hranice a hlavou rodiny je muž. K tomu patří ideál morálky a spořádané společnosti, nacionalismu a vlastenectví. Módu křehkých dam bílé pleti znovu střídají plnoštíhlé ženy s růžovými lícemi (Mánes). Celý život má být oslavou harmonie, citu a prostoty. V umění vládne sloh Biedermaier - měšťanský romantický empír.

1820 Průmyslová revoluce díky novému pohonu zasahuje i Čechy - vodní pohon nahrazuje parní a pára se začíná uplatňovat i v dopravě parníky spojují USA s Evropou). Založeno je Národní muzeum v Praze (1818). Založena je i Schraňovací pokladnice pro Čechy (Česká spořitelna, 1825), první akciová společnost a pojišťovna (1827). Objevují se první šicí stroje na světě (1829).

Prahu zasahuje stoletá povodeň (1825), v Čechách řádí epidemie cholery (1827). Mezi lidmi se opět začínají objevovat projevy nespokojenosti s absolutistických stylem vlády a dochází k ustanovení konstituční monarchie, tedy omezení moci panovníka parlamentem. Roste také nespokojenost dělníků a pracujících. Jejich situace se pomalu stává neúnosnou a začátkem 40. let propukají dělnické bouře. Dělníci, kteří bojují za sociální zabezpečení a zkrácení pracovní doby tvoří novou vrstvu společnosti - proletariát. Naopak továrníci a podnikatelé, kteří je vykořisťují tvoří buržoazii.

1830 Snahy národních obrozenců, pěstování vlastní české kultury a národního uvědomění vrcholí - české vlastenecké hnutí sílí. Čeština se stává již plnohodnotným a spisovným jazykem vzdělaných. Také Slováci usilují o svůj vlastní spisovný jazyk a většina z nich nechce v písemném projevu užívat nadále češtinu. Později L. Štúr vytváří proto normy a pravidla spisovné slovenštiny (1843).

Významnou národní buditelkou, která dříve vůbec česky neuměla, byla také Magdalena Dobromila Rettigová. Její slavnou kuchařku z roku 1826 vlastnila každá domácnost až do 20. století. Magdalena Dobromila Rettigová, dívčím jménem Artmannová, (31. ledna 1785 Všeradice – 5. srpna 1845 Litomyšl) byla českou buditelkou a spisovatelkou, autorkou kuchařek, básní, divadelních her a krátkých próz.

Její dětství nebylo příliš šťastné, poznamenalo jej především úmrtí jejího otce, po kterém se Rettigová odstěhovala s matkou ke své tetě do Prahy. Zde se musela již od osmi let starat o domácnost a pomáhat matce vydělávat na živobytí. Matka ji vyučovala sama - německy. Do svých 18 let proto neuměla česky, ale díky manželství s českým buditelem a spisovatelem J. A. S. Rettigem, do něhož vstoupila roku 1808, se z ní stala vlastenecky orientovaná buditelka. Rettigová s ním tak pobývala v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a posledních 11 let v Litomyšli. Věnovala se zde zejména výchově dívek.

Ve svých kurzech je učila vaření a domácím pracím, půjčovala jim české knihy a předčítala jim z nich. Angažovala se ale i jinak, v Ústí měla na starosti českou knihovnu, v Litomyšli prosadila vyčištění studánky a stavbu altánu, pořádala sezení, na nichž se recitovaly české básně. Stála u všech významných kulturních akcí svého okolí a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Osobně se setkala s Palackým a Jungmannem, s mnoha vlastenci vedla korespondenci. Pod vlivem svého muže a přátel se odhodlala psát a publikovat česky. Postupně vydala několik knih povídek pro mládež, které byly určeny především dospívajícím dívkám, později se věnovala literatuře prakticky zaměřené. Její tvorba nikdy nedosáhla velkých uměleckých kvalit, přesto má Rettigová velký význam na šíření národního vědomí v ženském měšťanském prostředí, a sice díky její Domácí kuchařce, kterou cíleně rozšiřovala mezi ženami český jazyk.

V romantických náladách začínají převládat i trendy návratů do minulosti, obdivování hradů a starých slohů, kopírují se někdejší styly, vznikají novogotické, novorenesanční stavby apod. Staví se také poslední klasicistní stavby.

Do Čech přichází z Německa nová tradice - zdobení vánočních stromků. Začínají se užívat poštovní známky, objevují se první české časopisy (Kwěty), na polích kombajny, telegraf i fotografie jsou doslova převratnými vynálezy. Začátkem 30. let je dána do provozu první železnice - koňská dráha Praha - Linec, ovšem již koncem desetiletí je zahájena i doprava parními vlaky na trase Brno - Vídeň a posléze Olomouc - Vídeň (max. 43 km/h).

Ve Velké Británii nastupuje na trůn slavná Viktorie a země se stává nejvyspělejší mocností světa.

1837 O Vánocích se v Mnichově narodila vévodkyni Ludovice, dceři bavorského krále Maxmiliána I. Josefa, a jejímu manželovi, bavorskému vévodovi Maxmiliánu Josefovi, který pocházel z vedlejší větve rodu Wittelsbachů slavná budoucí rakouská císařovna, uherská, chorvatská a česká královna Alžběta Bavorská, zvaná Sissi. Manželství jejích rodičů nebylo příliš šťastné, byla jejich čtvrtým dítětem, přišla na svět na Štědrý den a dokonce už s jedním zoubkem, což bylo považováno za předzvěst štěstí. Bezstarostné dětství strávila v rodném Mnichově a především na milovaném venkovském sídle v Possenhofenu, kde se ovšem spíše než dvorní etiketě a francouzštině naučila perfektně jezdit na koni nebo plavat. Byla nejoblíbenějším dítětem volnomyšlenkářského vévody a také po něm zdědila velký cit pro přírodu a umění. Ovšem, jak se později ukázalo, ještě jednu důležitou vlastnost měli společnou – byla jí stálá touha po svobodě a volnosti. Nebyla zrozená proto, aby žila jako panovnice ve zlaté kleci.

1843 Božena Němcová začíná literárně působit. Její původní jméno bylo Barbora Novotná, dívčí příjmení Panklová získala, když si její matku Terezii Novotnou v létě roku 1820 vzal Johann Pankl. Barboře bylo půl roku. V roce 1821 se Panklovi přestěhovali do Ratibořic, kam se za nimi v roce 1825 nakrátko přistěhovala i její 55letá babička – Marie Magdaléna Novotná rozená Čudová (1770 Dobruška-Křovice – 1841 Vídeň), která malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si babičku velmi zidealizovala. Od roku 1826 do roku 1833 navštěvovala školu v České Skalici. Roku 1837 jí rodiče našli ženicha – Josefa Němce a ještě téhož roku se vzali. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec služebně přeložen do Josefova, kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla do Litomyšle, kde se roku 1839 narodil druhý syn Karel.

Roku 1840 se rodina přestěhovala do Polné. Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci. Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české noviny Květy a Českou včelu. Němcovým se v Polné narodila dcera Theodora. V polovině roku 1842 se přestěhovali do Prahy, kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. Zde se jim narodil syn Jaroslav. V Praze pod vlivem Karla Jaromíra Erbena začala psát česky. Její první báseň Ženám českým byla na přímluvu Nebeského otištěna v Květech. Ale právě tehdy, zřejmě koncem roku 1842, prožila velkou lásku - vztah s básníkem a pětadvacetiletým medikem Václavem Bolemírem Nebeským. Jezdila s ním na vlastenecké výlety do pražského okolí a také na Mělnicko a láska ji spalovala. Tak, až se Nebeský ulekl. Navíc Němec oprávněně žárlil a pražští vlastenci byli pohoršeni. Současník Jan Pravoslav Koubek o jejich vztahu napsal: „Řádný muž chce řádnou manželku. Ale žádnou spisovatelku.“

Téhož roku se přestěhovali do Domažlic, kde působila jako prakticky první národní buditel. Nebeský se s Němcovou rozešel v říjnu 1843. Když jí oznámil rozhodnutí o rozchodu, omdlela. A pohádala se s žárlivým manželem. Podlipská o tom poznamenala: „On sám byl také hoden politování a bylo by mu bývalo třeba opory.“ Němcovi se v Praze nezdrželi dlouho, v roce 1845 byl Josef povýšen na komisaře finanční stráže druhé třídy a v srpnu byl přidělen do Domažlic. Neměl tam lehkou službu, neustále musel jezdit na kontroly a jeho paní zůstávala sama doma a chyběla ji láska. „Tropí pletichy a rejdy,“ napsal o Němcovi finanční komisař Kirschner. Manželé byli politicky sledováni.

Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a v roce 1850 jej přeložili do Uher, ale žena s ním odmítla jít. Kvůli dětem - odjela totiž do Prahy se syny Hynkem a Karlem, aby právě tady studovali na Budči a na reálce. V Praze okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh. A opět se zamilovala. Tentokrát do černovlasého krasavce, devětatřicetiletého Jana Helceleta, člena Českomoravského bratrstva a profesora na technice v Brně. Byl ženatý. Poprvé jej uviděla v Brně v dubnu 1851. A měla s ním intimní poměr. Ona do něj vkládala obrovskou lásku, on si chtěl užívat... V prosinci 1851 se rozešli a Helcelet od té doby nazýval Boženu Slezinou (jednou si stěžovala, že má zvětšenou slezinu). Němcová byla zklamaná. Osud jí přiřkl ještě dva milence - lékaře, sedmadvacetiletého Dušana Lambla (poznala jej koncem roku 1851 a v dubnu 1852 se s ním rozešla) a Hanuše Jurenku, třiadvacetiletého studenta medicíny (vztah začal v druhé polovině roku 1854 a skončil koncem téhož roku). Všichni milenci se lekli Boženiny lásky a vztah ukončili...

A Josef Němec? Kolik toho věděl o milencích, nevíme. Jisté je, že klepy musely proniknout až k němu. Ale ač odloučený, psal své ženě: „Ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro svou slávu snad, věř mně, to mne ještě nikda nenapadlo, abych si na to něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já tobě podobnou neznám.“ Psal jí také o tom, jak se těší, až přijede domů a spolu si zabafčí, když se dozvěděl, že občas kouří. Když mu sdělila, že o masopustě tancovala, velkoryse jí odpověděl: „To tvé zdraví a přece tancovalas, jen když ti to neškodilo, čert to vzal, já bych ti přál, aby ses mohla hodně vyrážet.“ Byl to obdivuhodný přístup muže, který miloval ženu zcela nekonvenční.