Vývoj českého jazyka
Slovanština -1500 - 850
Původním jazykem všech slovanských kmenů byla stará slovanština. Vědci odhadují , že se slovanština vyčlenila z původní satémové větve indoevropských jazyků někdy v letech 1500 až 1000 před Kristem). Slovanské kmeny hovořící tímto jazykem se po rozpadu starého světa Římské říše při osidlování Evropy rozdělily na tři směry. Některé kmeny putovali na sever Evropy, jiné se (jako předkové pozdějších Čechů) usadili ve střední Evropě, další putovali do jižních oblastí Evropy. Slovanské kmeny osídlily velkou část Evropy a ztratili mezi sebou kontakt.
Během dalších staletí vznikaly proto různé varianty staré slovanštiny - různá místní nářečí, které se, jak šel čas, od staré slovanštiny odlišovali. Každé nářečí se vyvíjelo jiným směrem a bylo ovlivňováno jinými jazyky, až se z těchto nářečí během dalších staletí staly samostatné jazyky - tedy nové místí vrze slovanštiny. Stará slovanština, jakožto původní jazyk Slovanů, se přestala vyvíjet asi 900 let po Kristu, kdy byly provedeny její poslední společné úpravy. Poté si již východní, západní a jižní Slované prováděli její kodifikace odděleně. Do té doby neexistovala žádná spisovná verze ani českého nářečí slovanštiny. Mezinárodním jazykem byla tehdy latina, která plnila i funkci spisovného jazyka.
Staroslověnština 850 - 1250
To se změnilo až příchodem Cyrila a Metoděje v roce 846, kteří přinesli do Čech (Velkou Moravu) křesťanství. A českému nářečí slovanštiny, kterým se tehdy mluvilo, dali také spisovnou podobu, kterému říkáme staroslověnština. To bylo pro šíření křesťanství nezbytné, neboť lid potřeboval aby se bohoslužby sloužili oficiálně v jazyce, kterým mluvil aby se víra šířila a zvěstovala v jazyce, kterému rozuměl. Přesto ani tak to tato předchůdkyně češtiny neměla jednoduché. Byla sice spisovným jazykem, ale po smrti obou věrozvěstů se o něj přetahovala spolu s latinou. O tom, na základě čeho dali Cyril s Metodějem praslovanštině spisovnou podobu, se vědci neshodují. Většina z nich se přiklání k názoru, že použili svůj vlastní jazyk, kterým mluvili Slované na jihu, tedy v oblasti řecké Soluně, odkud přišli a kde žili Slované (Bulhaři neměli dosud samostatný stát a byli pod Řeckem).
Staroslověnština se od hovorové slovanštiny lišila je minimálně, neboť byla vytvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků, především řečtiny a liší se tedy hlavně větnou skladbou. Důležité také je, že české slovanština dostala i svoje písmo - hlaholici, které se používala až do 10. století, než byla nahrazena latinkou. (Asi o padesát let později Cyrilovi žáci v Bulharsku pak hlaholici na základě řečtiny zjednodušili a vznikla tak cyrilice, která se díky tomu prosadila i u dalších pozdějších spisovných jazyků).
Staroslověnština se však stala nejen oficiálním jazykem Velké Moravy, ale byla později zavedena i v osamostatněném Bulharsku. Dále se rozšířila do Srbska, Rumunska a do Rusi. Jejím hlavním centrem se stal Kyjev. Také zde všude se staroslověnština stala spisovným jazykem, dokud se jím nestaly místní jazyky. Neměla však jednotnou spisovnou mezinárodní podobu a její výslovnost i pravopis podléhal vlivům místního hovorového jazyka. Dělíme ji tak na českou, panonsko-slovinskou, bulharsko-makedonskou, srbsko-chorvatskou, ruskou a rumunskou variantu. V Rusku, Moldávii a rumunském Valašsku se staroslověnština používala jako oficiální jazyk až do 16. století. Podobně jako latina jde dnes již o vymřelý jazyk a s určitými změnami se používá jen při řeckokatolických a pravoslavných bohoslužbách.
Pračeština 1250 - 1580
Kdy se českého nářečí slovanštiny (resp. oficiální staroslověnštiny) stal samostatný jazyk, kdy nelze mluvit o nářečí a kdy se už jedná o samostatný jazyk? Toť věčná otázka, na které se neshodnou ani jazykovědci. Obecně však, hovoří-li se o první češtině, myslí se první okamžik, kde se české nářečí začalo odlišovat od slovanštiny a začala se užívat latinka. Z dnešní češtinou má ale samozřejmě jen velmi málo společného a kdybychom se ocitli v Čechách v době před tisíci lety, moc dobře bychom našim předkům nerozuměli. K tomu musíme přidat, že psaná podoba jazyka se lišila od mluveného slova a číst a psát uměli prakticky jen kněží a duchovní. (Během dalších stovek let se sice gramotnost zvyšovala, ale ještě před 250 lety, než u nás Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, byla výsadou jen bohatých a vzdělanců).
V raném středověku za dob Českého království se pračeština od novodobé češtiny stále ještě velmi lišila. Pořád se totiž podobala více staroslověnštině, než-li dnešní češtině. Český pravopis byl stále primitivní, používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Až do konce středověku v 15. století si čeština také stále zachovávala praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky, palatalizace, spřežkový pravopis či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum).
Přestože již hovoříme o češtině, ještě ve 14. století si byly slovanské jazyky velice blízké a slované si stále navzájem rozuměli, zvláště čeština a polština byly skoro stejné (asi jako dnes čeština a slovenština). V této době čeština již proniká i do literatury a úředního styku, zatímco význam latiny postupně klesá. Začínají však vycházet první česky psané knihy, včetně prvního překladu Bible, který nechal vyhotovit Karel IV. Kolem roku 1400 se objevuje reforma pravopisu, která ruší spřežkový pravopis (který dodnes používá polština) a zavádí používání dnešních diakritických znamének. Někteří vědci se domnívají, že jejím nejen propagátorem, ale i samotným autorem byl Jan Hus.
Staročeština 1580 - 1830
Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 16. století a jednou z prvních tištěných knih byla Bible (1576). Ta byla přeložena znovu do nové, reformované češtiny renesance a po dlouhá staletí, až do vzniku novočeštiny v době národního obrození, se stala vzorem spisovné češtiny. Říkáme ji Bible kralická a věřící ji používali až do nedávné doby, než v roce 1987 vyšel její novočeský ekumenický překlad. Staročeština se již moderní češtině podobala podstatně více a je více méně i dnes téměř po 500 letech dobře srozumitelná i dnešnímu čtenáři.
Po definitivní porážce českých vojsk v roce 1621 švýcarským rodem Habsburků došlo však k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Čeština jako oficiální jazyk musela bojovat s němčinou a latinou a přežívala, či spíše díky politickým tlakům živořila jen jako hovorový jazyk, kterému se nedostávalo žádné péče. Staré mluvnické kodexy přestaly postupně odrážet realitu a čeština neměla žádnou moderní oficiální gramatickou podobu. Každý si psal jak chtěl. Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře.
Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo nad německy mluvícími navrch. Jedinými úředními jazyky byla tehdy němčina a do poloviny 18. století ještě také latina.
Novočeština
V 18. století byla situace pro češtinu již neudržitelná a v dílech některých spisovatelů nabývala pitoresktních až komických forem. Byl již nejvyšší čas dát ji novou spisovnou podobu a naštěstí i politické poměry tomu přály. Čeština je znovu tolerována, Marie Terezie v roce 1774 zavádí povinnou školní docházku a také gramotnost prudce roste. Čeští vzdělanci a intelektuálové si stále více uvědomují potřebu reformy českého jazyka, mimo jiné i proto, aby nemuseli v oficiálním styku stále používat jen němčinu. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského z roku 1785, která poprvé vyšla roku 1809. Rozvíjí se česká kultura, literatura, divadlo, poprvé se objevuje i česká poezie. Založeno je Kramériovo české vydavatelství a knihkupectví (1790) a katedra českého jazyka a literatury (1792).
Evropu se začala postupně šířit vlna odporu k vrchnosti, boj za práva lidu, konec nevolnictví a za občanskou společnost. Zvyšuje se národní uvědomění a sebevědomí, pocit identity. Začínají se osamostatňovat první národy, které dříve byly pod vládou panovníků a kolonizátorů. Jungmann usiluje o to, aby čeština byla rovnoprávným jazykem s němčinou. Postavení nejen jazyka, ale i české kultury se v Rakousku stále zlepšuje. V roce 1830 již snahy národních obrozenců vrcholí (přesto ještě poté K. H. Borovský označuje ostatní slovanské jazyky stále jen jako nářečí). Čeština se stává již plnohodnotným a spisovným jazykem vzdělaných.
Kromě reformy pravopisu dochází k obnově české slovní zásoby, k čemuž přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit hovorovému živému jazyku.
Vzniká moderní čeština, kterou v podstatě užíváme dodnes (dodnes čteme např. Babičku Boženy Němcové z roku 1855 psanou lidovou češtinou). Většinou se používají už pouze tři časy, i když i v moderní češtině výjimečně použijeme předminulý čas (přišel, jak byl slíbil či hlavně v konjuktivu - byl bych to udělal...). Psaný spisovný a hovorový jazyk se ovšem lišil podstatně více, než dnes a i když už tehdy lidé mluvili skoro stejně jako my dnes, literatura a tisk nám ještě z této doby zní poněkud archaicky.
Moderní čeština
Během následujících let až do současnosti se dále spisovný a hovorový jazyk nadále sbližuje a jsou prováděny již jen drobné úpravy. Nepatrně se mění přízvuk - moderní mluvená čeština ztrácí melodičnost a stává se více monotónní. Výslovnost je stále tvrdší a má otevřenější vokály (toto vše platí především pro obecnou češtinu, moravská nářečí si někdy ponechávají dodnes archaický přízvuk i výslovnost). Ještě přízvuk a výslovnost obecné češtiny do první poloviny 90. let 20. století se nepatrně liší od současné. Všimnout si ale můžeme i toho, že dnes se mluví rychleji, než dříve. To je ale asi dáno tempem doby - ta je rychlejší, uspěchanější... Máme dnes mnohem více možností seberealizace, ale nelze vše stihnout, doba je více neklidná, netrpělivá.
Dále vznikají stále nová slova, jiná zanikají, úplně se přestávají užívat nebo jsou nahrazena novými, modernějšími výrazy. Patrný je i častý posun významu různých slov (např. "slušný") a módní trendy, které se projevují i v jazyce.
Vznikla úplně nová slova a spojení, kterými jsou často překvapeni emigranti, kteří mnoho let v Čechách nežili - např. příhraničí (dříve pohraničí), navýšit (dříve zvýšit), viladomy (slovo, které má evokovat luxusnější dům ve venkovském prostředí, což je však klamná představa), vilapark (sídliště), ex, expřítel, exmanžel, bezdomovec, holobyt (byt se základním vybavením) a slovní spojení - kamenný obchod, dům na klíč... Tento vývoj není samozřejmě nic nového. Stále vznikají nejen nová slova a spojení, ale posouvá se i význam slov - např. slovo "přehršle", které původně znamenalo množství o něco větší, než hrst je dnes vnímáno jako množství, kterého je nekonečně.
Zavádění nových slov mělo za cíl také češtinu kultivovat - nahrazování výrazů, které byly časem nějakým způsobem "zprofanovány" nebo vnímány jako urážející a hrubé - např. slovo nevidomý (místo slepý), neslyšící (místo hluchý), člověk s hendikepem (místo postižený nebo mrzák), rom (místo cikán), pohostinství (místo hospoda), zaměstnanec (místo dělník), závod (místo továrna) apod. Ačkoliv dříve se tato slova užívala naprosto běžně i ve formálním stylu a nikdo na nich neshledával nic špatného nebo urážlivého. Neplatí to jen pro češtinu. Dobře je to vidět např. na slově "neger", které začalo být vnímáno brzo jako hanlivé a bylo nahrazeno výrazem "černoch". Jenže i to se začalo vnímat později jako ne zcela "korektní" a bylo nahrazeno slovem "afroameričan".
Podobně u uznačení stupně mentálního postižení - debil, imbecil, idiot - tato slova získala časem význam nadávek a v moderní medicíně se proto přestala užívat. Vidět to můžeme i u přejmenovávání názvů obcí a měst např. obec Prosetín (místo Prasetín), město Skuteč (místo Skuč) apod. Nejnověji se v zájmu korektnosti začínají nahrazovat i názvy tradičních řemesel jako prostituka, kurva nebo pasák lehkých žen. Nověji se jim říká "sexuální asistentky" a "sexuální manager". To není myšleno jako vtip - zcela vážně.
Někdy význam slov splývá dohromady, neboť na češtinu má i vliv vnímání toho, co je "intimní", které dnes není tak striktně ohraničeno, jako dříve, respektive to, co je důvěrné je více chápáno jako veřejné. Např. slovo "přítel" se dříve používalo jen pro důvěrnějšího kamaráda, dnes ale také často nahrazuje slovo "milenec". Označení "milenec", které bylo dříve běžné pro intimního přítele dnes naopak zdůrazňuje nezávazný vztah. Řekla-li dříve žena, že má "milence", znamenalo to, že má "přítele". Dnes to znamená většinou, že má někoho na nezávazný vztah.
Podobně "milenecký vztah" - dříve se jím myslel vážný vztah dvou lidí, kteří se připravují na manželství nebo novomanžele. Současná čeština naopak "milenecký vztah" chápe více jako nezávazný vztah. To je důvodem, proč se pro vážný partnerský vztah užívá náhradní označení "přítel", které se dříve užívalo jen ve významu "kamarád". Někdy se však v moderní češtině užívá výraz "kamarád" i pro milence nebo přítele, pokud někdo nechce dávat najevo, že s ním má i sex (odtud posměšné rčení "kamarád - taky rád").
Další kapitolou je také módní užívání různých nových slov a spojení či jejich nově přidaný význam. Např. "průhledný", dříve opravdu jen jako průhledný, dnes přeneseně také jako "jasně, otevřeně bez podvodů", "tunelování" - rozkrádání vlastními zaměstnanci, zevnitř (poprvé užito v roce 1996), neskutečný, silná káva, je to o ničem, tropický den, tropické léto, to nemá chybu, hezký den, pěkný den, pohodový den.
Obzvláště se módní trendy pak projevují v hovorovém jazyce, kde vidíme např. nová slova jako ulítlý, vysmátý, suprový, boží, to je mazec, úlet, záhul, mít v tom hokej, brutální (jako silný identifikátor), prča - sranda (zde je zajímavé, že i slovo "sranda" bylo ještě dříve vnímáno jako příliš neformální až neslušné a hrubé a používal se jen původní výraz "legrace"). Naopak některá slova ze staré češtiny, pokud se nezměnil jejich význam, zcela nebo téměř zmizela, např. sapristi - safra, sakra (to ještě můžeme slyšet ve filmech pro pamětníky), konfet - zákusek, rozkloktat - rozšlehat apod.
Slovo šukat - uklízet, hledat dnes zanemená vulgárně souložit (dříve picat). Zajímavé je, že ani moderní čeština nemá žádný slušný lidový výraz pro "souložit", ani výraz "milovat se" není jednoznačný jen pro soulož. Obchází se a stále nahrazuje spojením "spát s někým" nebo nově také nenápaditým a doslovným překladem s angličtiny "mít sex", protože slovo "obcovat" je dnes už hodně zastaralé a hodně formální. Někdy se také používá slovo "sexovat", ale zdá se, že ani to se příliš neujalo, protože nezapadá do lidové češtiny.
Angličtina má ale také vliv na gramatiku, přejímá se anglické pořadí slov, kdy se název klade přes subjekt (místo nábytek Sconto řekneme Sconto nábytek, místo rádio Signál říkáme Signál rádio, apod.) a u názvů firem a produktů se nepoužívá skloňování (např. místo nakupujte v Bille - nakupujte v Billa), což doslova tahá za uši. Firmy ovšam nechtějí názvy svých společností měnit skloňováním a tak se snaží jejich původní tvar udržet za každou cenu, i proti pravidlům české gramatiky.
Používá se mnoho nových přejatých slov, ale i ještě nedávno používaná česká slova se nahrazují anglickými, ale i latinskými (např. místo slavní říkáme celebrity, místo samoobsluha supermarket, místo zde se staví kancelářská budova píšeme office building apod.), chce-li např. politik vypadat důležitě řekne concensus (dohoda) nebo saturovat (uspokojit), místo interpret se občas říká performer, oblečení na ven je dnes outdoorové oblečení, terénní kolo - trekingové kolo, je to módní - je to in, místo rozkvět skoro vždy dnes řekneme anglicky "boom", místo TV Prima Láska máme Prima Love, místo Prima rodiny máme Prima Family a místo Nova Kino máme Nova Cinema, atd.
Zvláště v názvech angličtina stále více nahrazuje češtinu, i když jde o ryze české výrobky a pro domácí trh. Používání českých slov není moderní - není in, jak bychom asi dnes řekli. Hovorově, ale někdy i v oficiálním projevu se dnes např. často používají anglické předělávky jako lajkovat, čekovat, rimejk, provádět rekognoskaci, njuspík, edvajzovat, hedlajn, trek, njusrům, brífing atd.
Jinou kategorií je pak slangová mluva pubertální mládeže, které se v každé době mění podstatně rychleji. Zde je patrný výrazný posun ke zhrubnutí a vulgarizaci jazyka, neboť děti již mají na internetu běžně volný přístup k pornografii. Zatímco ještě před 10-20 lety se žáci ve čtvrté třídě ještě dohadovali jen o tom, jak se vlastně dělají děti, dnes se bězně baví o tom, kdo koho chce "vojet" a některé z nich mají za sebou sami již v tomto věku první sexuální hry či sex. Tomu odpovídá i jejich mluva (pěkný kluk = kunďák, pěkná holka = kundice, sexy holka = šukna).
Vznikají ale i nové výrazy a tvary, např. mejdan = kalba, ženský tvar pro člověka, který je trouba = trubka, blbec = blbka, borec = borka, borkyně apod. Tato snaha o zavádění ženských tvarů se týká i spisovného jazyka, např. host = hostka, zatímco ještě v 70. letech neexistoval ženský tvar ani pro doktora = doktorka (říkalo se např. doktor Nováková). V moderní češtině se také množí používání tzv. vycpávek, tj. zbytečných slov, které nemají jiný cíl, než udržovat kontakt (ééé, hmmm, de facto, nicméně, normálně, takříkajíc, obecně vzato, jaksi, vlastně, prostě, jednoduše...).
Pokračovat