Okamžiky věčnosti

Pozdní baroko

Bohuslav Balbín: Život sv. Jana Nepomuckého (1682)

Císař Václav (jak pak každá nepravost vrtkavá jest a schopná k pádu) den ode dne v mravích se horšil: královnu Johannu, kterou přítomnou nenáviděl, po nepřítomné velice toužil. Zlý sám v sobě a vychováním porušený vtip Václava (jak mnohých domnění jest) nějakými kouzly zjítřen a od zlých dvořanů z zlého téměř pošetilý učiněn byl. Nesluší tuto jeho prostopášného, krve žíznivého a porušeného života vypisovati, dosti o tom píší letopisové. Léta od narození Syna božího 1383 královna tedy Václavovými každodenními činy zlými uražená, nenalézajíc žádného světského utěšení a pro podezřelost manžela naleznouti potěšení nemohouc, strachovala se ukrutenství Václava, který se nestyděl o při stole mezi pokrmy krev lidskou vylévati, pročež, co se jí nejbezpečnějšího zdálo, všeliké lásky světa se zbavila, cele se Pánu Bohu (pokudž stav manželský dopouštěl) oddáti umínila.

Nic není, což by duši lásce boží jedenkráte oddanou víceji s Bohem sloučilo jako těžké každodenní a ustavičně nastávající soužení. Královna tedy svědomí své skrze zpověď častěji vyjevovala, s pláčem i ty nejmenší poškvrnky vyznávala, tělo v kázni zdržovala, o chudé pečovala, Bohu se ustavičně modlila, aby mysl císaře na dobré obrátil. Což vpravdě, by byl moudře povážil, mohlo Václavovi míle býti, jeho pak ta věc k nenávisti ponukla, i napadla chlípného a zlobivého krále chuť, kdyby se nějak dověděti mohl, co se královna zpovídala, jaké hříchy vyznávala, co by o manželu smejšlela, zdaž by koho jiného milovala a jiné věci, které láskou oslepené tyranství a podezřelosti plné může a má obyčej smysliti.

Novočeský překlad:

Císař Václav (tak, jak je každá nepravost vrtkavá a schopná pádu) se den ode dne v mravech zhoršoval: královnu Johannu, tu která byla s ním nenáviděl, ale po jiné toužil. Zlý sám v sobě a výchovou zkažený cit Václava (jak se mnozí domnívají) jako by byl nějakými zlými kouzly probuzen a pod vlivem zlých dvořanů se stal z toho zla skoro až bláznivým. Není vhodné popisovat tento jeho prostopášný, krvežíznivý a porušený život, dost o tom píší historikové. Od roku 1383 tak královnu plnou Václavových každodenních zlých činů už nic netěšilo a díky manželově podezíravosti nemohla najít žádnou útěchu, jak se bála ukrutností Václava, který se nestyděl u stolu mezi jídlem prolévat i lidskou krev, takže co ji poskytovalo největší bezpečí bylo to, že se zbavila veškeré lásky světa a umínila si, že se oddá cele Pánu Bohu (pokud to manželský stav připouštěl).

Není nic, co by spojilo více s Bohem duši jednou lásce boží oddanou, než těžké každodenní a stále nové soužení. Královna tedy častěji otevírala své svědomí při zpovědi, s pláčem vyznávala i ty nejmenší poskvrny, tělo držela v kázni, pečovala o chudé, neustále se modlila k Bohu, aby se mysl císaře obrátila k dobrému. To by vskutku, kdyby byl moudrý, mohlo být císařovi milé, ale v něm to probudilo nenávist, chlípného a zlého krále popadla touha, jak by se jen dověděl, z čeho se královna zpovídala, jaké hříchy vyznávala, co smýšlí o manželovi, zda snad miluje někoho jiného a jiné věci, které si může obyčejně vymyslet jen láskou oslepená tyranie plná podezíravosti.

Pokračovat